V plné scénické podobě uvidíme novou pražskou inscenaci Smetanovy Libuše až při premiéře v Národním divadle v polovině září, ale i její předběžné slavnostní uvedení na festivalu Smetanova Litomyšl – jakýsi náhled, preview – naznačuje, že se toto dílo dá inscenovat, aniž by z něho trčela jen pověstná sošnost a zdlouhavost.
Představení na zámeckém nádvoří pozdě večer 4. července vyznělo dostatečně slavnostně. Zejména díky dirigentu Jaroslavu Kyzlinkovi převážil však nad pouhou obřadností dojem ze sledování skutečného příběhu či přinejmenším reálného výjevu. Tempa nebyla nijak pomalá, pomáhala naopak vnímat Smetanovu hudbu jako výraz skutečných emocí – vášní i radosti. Orchestrální složka nebyla doprovodem živých obrazů, ale dýchala svým životem, měla velký podíl na obsahu, vyjadřovala toho hodně, podobně jako i v ostatních Smetanových dílech. Opera zasazená v kostýmech Kateřiny Štefkové do dávných slovanských dob mohla díky tomu scénicky zůstat – a skutečně i zůstala – u tradičnějšího pojetí, což bylo v tomto případě určitě lepší, než se pokoušet se o přesazení do jiného prostředí a jiného času.
Pro titulní roli je v současnosti mezi domácími silami předurčena Dana Burešová. Zbytečné je vzpomínat na Evu Urbanovou, která ztvárnila Libuši dramatickým hlasem a se stejně dramatickým jevištním projevem velkolepě a uhrančivě, jako skutečnou vladařku a věštkyni. Nyní máme Libuši důstojnou, lyričtější, ženštější, civilnější, hlasově nenápadnější. Přes občasnou nesrozumitelnost některých hlásek či slov komplexně výkon hodný respektu, včetně způsobu vyrovnání se s vypjatou scénou proroctví. Přemysl je oproti mnohým předchůdcům razantnější, mužnější. Svatopluk Sem nádherně zřetelně deklamuje, má nosný a příjemný hlas, který není ani měkce lyrický, ani přehnaně průrazný. Pro roli momentálně ideál.
Také ostatní mužští představitelé jsou obsazeni charakteristicky a dobře – basbarytonista Miloš Horák podává vznětlivého Chrudoše tak, jak se postava obvykle interpretuje, to znamená chlapsky; pokud má v partu problémy, tak jen v nejvyšší poloze. Aleš Briscein dal Šťáhlavovi zřetelnou smířlivost a vokálně hlavně pěknou kantabilnost. Roman Janál a Jiří Sulženko věnovali Radovanovi a Lutoborovi v projevu i v hlase úctyhodnost stáří a jak je v koncepci díla možné, i lidskou uvěřitelnost. Ženských postav je méně – Kateřina Jalovcová jako Radmila bezděky naznačuje, že zpívá mnohdy i mnohem důležitější role. A Petra Alvarez Šimková, vášnivá Krasava, by mohla jednou zpívat i Libuši.
Režie Jana Buriana se v litomyšlské podobě inscenace spokojila se znázorněním základních vztahů rozvážně se pohybujících postav; je klidná, nenápadná. Neřeší žádnou invenční inovací úlohu sboru. Nicméně pokud snad jeho občasný strojový pohyb, vyhroceně zejména při dožínkách, měl evokovat cosi jako české betlémy, byla by to nadsázka přesahující už trochu rámec stylu.
Podíl scénografa Daniela Dvořáka v plnosti vyvstane také až na regulérním divadelním jevišti. V Litomyšli vypadala scéna docela minimalisticky a levně. Znovu je třeba zdůraznit, že centrem byla Smetanova hudba. Bohatá, vznosná, skvělá, plně zapadající do jeho stylu, odpovídající poslání, které výjimečnému dílu dal do vínku. V Litomyšli se Libuše objevila po deseti letech a je to moc dobře. Podmínky provedení pod otevřeným nebem nejsou ovšem pro orchestr standardní, akusticky je určitě z divadla přivyklý něčemu jinému, je proto zbytečné zabývat se úvahami, jak se zde hráči vzájemně slyšeli a jaké detailní přesnosti i celkového účinku mohli dosáhnout. Odvedli poctivou práci.
Nová inscenace vyvažuje obě stránky díla. Tou první je naznačený operní příběh, to znamená spor dvou bratří, související ovšem s působením ženského elementu; k tomu patří emoce, konflikt, rozuzlení. Tou druhou je obrozenecký rozměr – legenda, připomínka původu dynastie českých přemyslovských králů, věštecké povzbuzení národa. Inscenátoři tak činí jevištní a hudební realizací. Bez velkých slov kolem, bez proklamovaných sofistikovaných koncepcí. Činí tak střízlivě a uspokojivě.
