Opera Flandry se po dlouhé době vrátila k Debussyho Pelléas et Mélisande. Spojila síly a finance do koprodukce s operami v Luxemburgu, Štrasburku, Götesborgu a Ženevě. Asi také díky tomu si mohla pozvat trio známých tvůrců jevištních produkcí. Srbská performance-umělkyně Marina Abramović navrhla výpravu a vytvořila také koncepci inscenace, Belgicko-Francouzský choreograf a tanečník Damien Jalet se ujal režie a choreografie a pracoval společně s Belgicko-Marokánským choreografem Sidi Larbi Cherkaouim. Pro něj opera nemusela jít daleko, Cherkaoui žije v Antverpách a je od spojení Vlámské opery a Flanderského baletu v roce 2015 uměleckým šéfem operního baletu.
Trojice Abramović – Cherkaoui – Jalet se poprvé představila před pěti lety v pařížské opeře s Ravelovým Bolerem, Pelléas je jejich první operní režie. Jestli se ale o opeře dá vůbec mluvit, baletní, nebo lépe taneční vsuvky jsou tak důrazné, že je jejich finální produkt spíše opera-balet. „Opera a dnešní tanec mají mnoho společného,“ říká Damien Jalet. „Pracujeme často společně jak s výtvarníky, tak hudebníky a používáme text, hudbu, video a módu. Opera je vlastně totéž, proto se nazývá ,Gesamtkunst‘. Sólisté na scéně nejen zpívají, oni rovněž hrají a pohybují se. Ano, byla to riskantní idea, chtělo to jistou odvahu, tanec nesměl být jakousi dekorací, ale musel mít přidanou hodnotu. ,Pelléas‘ je spojení viditelného s neviditelným a právě tanečníci transponují pro diváka neviditelné na viditelné.“ Tato Jaletova charakteristika je v jejich interpretaci zcela na místě, ale je to právě ona, která rozděluje diváky do dvou, celkem nesmiřitelných skupin. Pokud se odpoutáte od původní předlohy belgického spisovatele Maurice Maeterlincka, bude se vám zdát jejich ztvárnění originální s mnoha novými prvky. Přiznávám se, že jsem při premiéře patřil do této skupiny, ale bylo i dost diváků, kteří toto pojetí nepřijali.
Pelléas et Mélisande, příběh milostného trojúhelníku, je zcela v zajetí symbolismu, který byl populární nejen v 19. století, ale i později a vlastně je zdrojem inspirace dodnes. Maeterlinckova divadelní hra upoutala nejen Debussyho, aby napsal svoji jedinou operu, ale rovněž Sibelia, Faurého a Schönberga. Pro diváka zůstává v každém případě dost místa pro vlastní fantazii. Tímto směrem se vydala také Marina Abramović, výpravu s kosmickými prvky omezila hlavně na symboly, které hrají v příběhu důležitou roli (jeskyně, velký prsten). K vydařené inscenaci přispěl velkou mírou také Ital Marco Brambilla s důmyslným videem a holandská módní návrhářka Iris van Herpen stylovými kostýmy.
Hudebního nastudování se ujal argentinský dirigent Alejo Pérez. Bývalý šéf Teatro Argentino de la Plata se definitivně zabydlel v předních evropských operách, kromě Antverp a Gentu diriguje letos ještě ve Stuttgartu, Tokiu a Lyonu. Orchestr Opery Flandry hrál pod jeho do detailu vytříbeném řízení s velkou emocí. V titulních rolích podali jak Jihoafrický barytonista Jacques Imbrailo (Pelléas), tak Norská sopranistka Mari Eriksmoen (Mélisande) slušný výkon, ale nejvíce na sebe upozornili dva Angličané, barytonista Leigh Melrose (Golaud) a basista Matthew Best (Arkel). Jeden nedostatek jim lze přece jen vytknout, protože mezi nimi nebyl žádný Francouz, byla jejich francouzská výslovnost na poměrně nízké úrovni. Zvláštní uznání si zaslouží sedm tanečníků různých národností, kteří ve velmi originální choreografii Sidi Larbi Cherkaouiho a Damiena Jaleta dali této produkci nenapodobitelný lesk.
