Ostravskou Rusalku očekávali mnozí z nás s oprávněnou nadějí. Režisér Radovan Lipus debutoval jako operní režisér v Národním divadle moravskoslezském před třemi lety neobyčejně působivou inscenací Thomasova Hamleta. Dvořákova Rusalka je dalším postupným krokem v jeho operní kariéře. Režisér Lipus vstoupil do své druhé operní inscenace s týmž již osvědčeným scénografem Davidem Bazikou (šéf výpravy ostravského divadla), jako autorku kostýmů si vybral Ha Thanh Špetlíkovou, choreografickou spolupracovnicí mu byla Jana Hanušová. Inscenaci hudebně nastudoval a premiéru 17. října 2019 také dirigoval Jakub Klecker. Jak víme, volba spolupracovníků bývá klíčem k budoucí podobě inscenace a režisér má v průběhu jejího vytváření nepominutelné právo veta.
Podle svých vlastních slov chtěl Radovan Lipus vytvořit pohádku s vážnými rysy. Takovou Dvořákova Rusalka bezesporu (také) je. Právě proto poskytuje tak neskutečně bohatou inspiraci pro své inscenátory. Pokud režisér Lipus říká, že každý divák má svou vlastní představu o této nejen u nás tak oblíbené a často hrané české opeře, má jistě pravdu. Přece však – pokud kdokoli z nás viděl alespoň několik inscenací Rusalky, pak dobře ví, že ta „jeho“ vlastní Rusalka může mít bezpočet různých podob. Podle toho, jak se inscenátoři popasují právě s tou vážnou pohádkovostí Kvapilovy a Dvořákovy opery, která v sobě obsahuje konfrontaci prostředí pohádkového, něžného a lyrického s nemilosrdným světem lidí. To vše se dá na jevišti zpřítomnit na nekonečný počet způsobů. Základním předpokladem však je vytvoření týmu, který si rozumí, tvůrčím způsobem se doplňuje, společně umělecky tvoří. Radovan Lipus možná nepředpokládal, že vybere-li si jako choreografku Janu Hanušovou, vkrade se do jeho inscenace to nejbanálnější pohybové pojetí rusalek a lesních žínek, které přecházejí jeviště, bohužel, hned na začátku prvního jednání všeobecně baletně mávajíce rukama. Bohužel se také autorka kostýmů Ha Thanh Špetlíková projevila velmi podobně a nedokázala stylově propojit ani pohádkové bytosti. Každý její kostým jako by patřil do jiné inscenace. Vodník je knížetem vod, Ježibaba jako by z oka vypadla guvernantce z dívčího penzionátu, v němž sídlila bájná Rusalka z Anglické národní opery (režie David Pountney, scénograf Stefanos Lazaridis, 1983). Princ v brokátově leskle ještěrčím, Hajný ve vikslajvantovém zeleném sáčku, sbor ve zlatých a stříbrných nepoddajných materiálech a s černými brýlemi na očích. Vskutku prvoplánové.
Nepostradatelným předpokladem kvalitní inscenace je souznění scénografie s děním na jevišti. David Bazika sevřel nepříliš rozlehlé proscéniové zrcadlo Divadla Antonína Dvořáka do kruhové výseče (ústředním prvkem jeho scénografie je měsíc, obecněji vzato kruh či kružnice). Klaustrofobický dojem tuto inscenaci neopouští. Snaha ozvláštnit scénografii světlem a projekcemi na průhledné fólie se příliš nedařila (videoprojekce Otakar Mlčoch). První jednání s obří fotografií chvílemi i realistického měsíčního povrchu doplnila neuvěřitelně amatérská podoba zcela nadbytečné chatrče (pro tu noblesní Ježibabu), která se snesla z provaziště stejně jako jakési kadeřnické křeslo pro Rusalku. Ta se na něm podvoluje konkrétnímu vizuálnímu přerodu ve stylu televizního „předtím“ a „potom“. Předtím v rusalčím, potom módně ostříhána, oblečena do úhledných lidských šatů a obuta do lodiček. Ve druhém jednání kulaté zlaté hodiny nahradily měsíc a jevišti vévodil obří billboard se svatební fotografií Prince a Rusalky s červeným textem „Již brzy!“ Potrhaný pak visel i v posledním jednání na šedé scéně plné rozbitého harampádí, které doplnilo mnoho obecně známých bílo-zelených svítících cedulek „EXIT“ s šipkami směřujícími kamkoli.
Premiéře vévodily pěvecké a zčásti i herecké výkony. Rusalka je první rolí Veroniky Holbové, již nastudovala jako regulérní členka ostravského operního souboru. Zhostila se role obdivuhodně po pěvecké stránce. Zatím volí spíše silnější věcnou dynamiku, její hlas má přesvědčivou sopránovou znělost a průraznost i emocionální náboj. Modeluje postavu velmi výrazně jako něžné, nezkušené a bojácné stvoření, které mezi lidskou smečkou nemá šanci na přežití. Prince zazpíval na výborné úrovni Richard Samek, jeho hlas zněl vyrovnaně a ve výrazu přesvědčivě, chtělo by se dokonce říct, že smetanovsky. Totéž nelze napsat o Ježibabě Jany Sýkorové, jíž tato role s velkým hlasovým rozsahem příliš nesedí a odkrývá dva nesourodé rejstříky horní a dolní hlasové polohy. Pro Martina Gurbaľa je Vodník naopak velmi příznivou rolí, zpívá ho vyrovnaně a s hutnou basovou barvou. Přesvědčil mne už dříve v opavské Rusalce. Cizí kněžnu zazpívala krásným plným hlasem Lucie Silkenová, jejíž herecký výkon bude jistě ještě dozrávat.
Postavou navíc je Malá Rusalka, která se po miminkovském období objeví při hře s „magickým“ kruhem, do něhož jsou pak v samotném závěru uzavřeni Rusalka s umírajícím a mrtvým Princem. Rusalčino závěrečné odpuštění tím poněkud zaniká.
Režisér Radovan Lipus chtěl vytvořit inscenaci tak, jak je zvyklý. Nepodařilo se mu však stmelit takový tvůrčí tým, který by mu v jeho práci napomáhal. Inscenace se rozlomila na části krotce tradiční a na toporná, spíše prvoplánová výtvarná gesta. Výraznějšímu vedení operních herců zabránilo trojí obsazení rolí, které režisérovi muselo způsobit mnoho nadbytečných starostí, na které není zvyklý. (Rusalka – kromě Veroniky Holbové Kateřina Kněžíková a Laura Teiväne, Vodník – Jan Šťáva a František Zahradníček, Princ – Luciano Mastro a Martin Šrejma, Cizí kněžna – Anna Nitrová a Zuzana Šveda.)
Pro dirigenta Jakuba Kleckera byla Rusalka zajisté vítaným úkolem. Jeho hudební nastudování usilovalo o dramatické vyznění opery, poměrně často užívalo silnější dynamiky a někdy postrádalo výraznější a detailnější odstínění kontrastních ploch. Za bezproblémové spolupráce orchestrální složky se sólisty a se sborem (sbormistr Jurij Galatenko) se mu lépe dařilo v prvních dvou jednáních, třetí jednání vyznívalo jaksi unaveně, zpomaleně. Předpokládám, že se hra orchestru (dosti nepřesné nástupy i technické nedokonalosti) v dalších reprízách spíše zlepší.
Přemýšlela jsem nad tím, proč po Lipusově vynikajícím Hamletovi nadešla ta rozpačitá Rusalka. Možná, že hamletovská tematika zpracovaná v libreto s přehledností scén, dramatických situací, jasných vztahů mezi postavami, poskytla zkušenému režisérovi ideální předlohu pro jeho první operní opus. Shakespearovský základ Hamleta, který má Radovan Liupus v malíčku, je diametrálně odlišný od Dvořákovy Rusalky, která má ve skladatelově tvorbě zcela mimořádné postavení. Její doménou je nadhled skladatelův, který této své vrcholné opeře propůjčil mistrovskou kvalitu. Ačkoli bezesporu nebyl rozeným operním dramatikem, tady kongeniálně naslouchal Kvapilovu poetickému libretu a podařilo se mu propojit hudební lyriku se spontánním dramatismem a psychologickou hloubkou. Definitivně už dávno překonal své popisně wagnerovské tovaryšské období (první opera Alfréd a původní verze Krále a uhlíře), suverénně vládl instrumentační dovedností, jíž propůjčil barvitost až impresionistickou. V nejlepším slova smyslu podlehl také zamžené truchlivosti přelomu devatenáctého a dvacátého století. Připravil tím svým budoucím interpretům mnohou bezesnou noc. Vyzrále a s nadhledem se s jeho Rusalkou může potkat jen velmi zkušený operní režisér, mistr svého oboru. A těch je na celém tom našem světě opravdu až neuvěřitelně málo!
