Rozverná, vtipná, zábavná. Taková je nová inscenace Rossiniho nejznámější a nejlepší komické opery, kterou hned týden po premiéře přivezlo Národní divadlo moravskoslezské 23. 6. na festival Smetanova Litomyšl. V souladu s logem domovského města, které se píše Ostrava!!!, se vydařený operní projekt jmenuje Lazebník sevillský!!!
Rozhodujícími spoluautory jedinečného nastudování jsou režisér Ondřej Havelka a autor českého přebásnění Jaromír Nohavica. Těžko rozsoudit, zda se divák baví víc díky šmrncovnímu textu, nebo díky hravé režii, ale baví se královsky – může se usmívat nad podařenými verši nebo gagy a může se i hlasitě smát. Je čemu. Ruku v ruce s neodolatelnou komikou postav a situací jde ovšem jejich pěvecké uchopení a pochopitelně i hudební pojetí celku, které při představení drží v rukou dirigent. Hostující Marko Ivanović potvrdil svou všestrannost – bezpečně se ujme jak soudobé opery nebo Janáčka, tak takovéto klasiky. Po opatrné zahrané předehře se partitura už rozezněla v plné jiskřivosti a tempu, bez hluchých míst.
České libreto – v Nohavicově výrazně autorském přispění nejen děj a repliky, ale i opravdové hlášky – dává inscenaci v době, kdy se opery zpívají už téměř výhradně v originále a s titulky, novou dimenzi: přístupnost, přímou působivost i bezprostřední zábavnost. Vše podstatné, co k tomuto italsky bláznivému příběhu původně patří, je civilním způsobem v českých slovech zachováno, ale z dobré poloviny je text od originálu uvolněn docela hodně. Ne že by se zpívalo a hrálo o něčem jiném nebo že bychom byli někde jinde než v Seville, ale postavy se uvolněně vyjadřují současným jazykem, hovorově, lidově a někdy i peprněji. Ostatně – celý příběh má základ v commedii dell arte, tak proč ne….! Nohavica už takto „přeložil“ Mozarta a vůbec není divu, že ho lákala i tato komedie. Podařilo se mu vybalancovat polohy mezi klasikou a hříčkou a mezi sofistikovaností a prvoplánovostí humoru tak, že nic neruší a recitativy, árie, dialogy i ansámbly příjemně odpovídají našim pocitům a zkušenostem.
Nebyl by to Ondřej Havelka, kdyby v souladu s poetikou nastavenou přebásněním nevedl zpěváky k uvolněnému komediálnímu hraní, nenechal je improvizovat a neprošpikoval inscenaci mnoha vtípky, ať už neočekávanými, nebo třeba i očekávanými, ale vždy v hranicích vkusu, počínaje etudou se žebříkem jako vstřiženou ze staré filmové grotesky nebo scénkou šumařů a konče těmi nejmenšími detaily, gesty a mimikou v konkrétních scénkách. Nebyl by to on, kdyby nepřerušil předehru přidanou mluvenou scénkou. Nebyl by to on, kdyby si, vyvolán z publika, nezahrál při Almavivově dostaveníčku na kytaru. A nebyl by to on, kdyby nevstoupil do litomyšlského představení osobně i mimo hru. Vzal si hned na začátku slovo a ve své neodolatelné „roli“ rozpačitého slušného pána se publiku v amfiteátru na zámeckém nádvoří snažil vysvětlit, že úvodní scéna je koncipována jako noční a že to asi vzhledem k dlouhému letnímu večeru tedy úplně nevyjde… Nesměle navrhl, že by se třeba mohlo počkat, až se setmí…, ale sám vzápětí takové řešení odmítl jako evidentně pošetilé – a z pódia se odporoučel. Předznamenal celý večer velmi přesně.
Na inscenaci se dále ve shodném naladění podíleli výtvarníci Martin Černý a Eva Kotková a choreograf Jiří Bilbo Reidinger. Pohráli si hodně se španělskými náznaky. Je jasné, že v takto koncipovaném hudebním divadle, skutečně lidovém v pravém slova smyslu, jde o hudební dokonalost o něco méně než ve vypiplaných inscenacích s mezinárodním obsazením a s ambicemi uchvátit pěveckou virtuozitou. Přesto lze v případě litomyšlského představení ostravského souboru hovořit s uznáním i nadšeně o výkonech pěvců. Výborný byl v buffo úloze doktora Bartola Miloš Horák. Martin Gurbaľ v roli Basilia a Ondřej Koplík jako Almaviva tento večer připomněli, že přece jen asi mají určité pěvecké limity, ale zejména Koplíkovo ztvárnění netradičně komicky pojaté figurky značně neobratného Almavivy – v hraběcí podobě i v převlecích – bylo kouzelné.
Na prvním místě jsou však Svatopluk Sem v roli Figara – zkušený a charismatický pěvec s bohatým usazeným fondem, na pódiu jistý, výstižně a neodolatelně hrající trochu protřelého a samolibého, ale veskrze kladného hrdinu, nádherně uvolněně zpívající – a s ním sopranistka Veronika Holbová, mladičká sólistka s křišťálově čistým silným hlasem, s koloraturami nesenými příjemným tremolem a s velkým komediálním talentem. Jako Rosina byla po všech stránkách, i s flamencovými gesty, hvězdou večera.
Hrálo se až do půlnoci, nebylo zima, Smetanově Litomyšli tahle inscenace slušela – a člověk by musel být opravdu velký škarohlíd, aby neodcházel pobaven, potěšen a zcela výjimečně naladěn.
