Belgičtí příznivci Richarda Wagnera si určitě nemohou stěžovat na malou nabídku jeho oper. Nejdříve uvedla Opera Flandry v Antverpách Parsifala a aby Brusel nezůstal pozadu představila královská opera téměř současně Lohengrina. Ten byl sice plánován na mnohem dřívější dobu, ale vzhledem k velkému skluzu při renovaci opery se dostal na program až teď. Tím také došlo k nechtěné situaci, Opera Flandry otevírá novou sezonu v září právě Lohengrinem.
Brusel představil svého posledního Lohengrina před pětadvaceti lety, a tak bylo na čase pozvat známého francouzského režiséra Oliviera Py, aby po úspěšných inscenacích Les Huguenots, Hamleta a zejména skvělých Dialogů karmelitek před několika měsíci, představil svoji vizi Wagnerova konfliktu mezi zlem a dobrem, tím více, že příběh Elsy a Lohengrina se odehrává v Brabantu a Antverpách. „U žádného jiného skladatele necítím ono vnitřní spojení mezi myšlenkou a hudbou. U Wagnera je vše nerozlučně spojeno: hudba, text a divadlo. Imponuje mně jeho synestetická dimenze: často nevím, jestli se moje ucho dívá a moje oči poslouchají nebo opačně,“ říká Py. „Mám už tak dlouho intenzivní vztah s Wagnerem, s jeho dílem, s jeho otazníky, že někdy sám nedokážu rozlišit jeho a moji subjektivitu. Žít společně 30 let s básníkem a skladatelem v jedné osobě je dlouhá doba,“ dodává Py. Tím má na mysli jeho předešlé inscenace Wagnerových oper Tristan a Isolda, Tannhäuser a Bludný Holanďan.
Nacionalismus nemá vždy negativní podtext a tím méně ten z 19. století (Verdi, Smetana, Rimskij-Korsakov, Borodin, atd.), jenže ten německý a zejména wagneriánský se vzhledem ke katastrofálnímu vývoji v minulém století téměř nedá oddělit od národního socialismu a tedy nacismu. Tak to viděl i Py a původní příběh z 10. století přenesl o tisíc let později, přesně řečeno do nacistické sféry konce 2. světové války. Na tom není nic originálního, Py není první a určitě ani ne poslední, který vidí spojení mezi Wagnerem a neslavnou periodou našich dějin. Režisérova nápaditost je v jeho reálném vyobrazení. Navíc měl zásadní podporu v jeho stálém týmu. Tím mám zejména na mysli autora výpravy a návrháře kostýmů Pierra-André Weitze a v menší míře osvětlovače Betranda Killyho, který svůj potenciál představil v nezapomenutelné inscenaci Poulencových Dialogů karmelitek. Všichni tři zcela využili nových technických možností scény po nedávné přestavbě interiérů opery. Weitz umístil na otáčivé pódium torzo válkou poničeného divadla, které je v centru stejně zasažených budov města. Ani není třeba zdůraznit šedou ponurost scény, která vytváří atmosféru Berlína anno 1945, nebo třeba Aleppa dnes. Jeden z prvních působivých obrazů: na pódiu rozbitého divadla se ukládá malý chlapec ke spánku na jemném peřinovém polštáři, jakési symbolické převtělení mladšího bratra Elsy Gottfrieda do neposkvrněné labutě.
Stejně pozitivně lze hodnotit hudební nastudování, kterého se ujal hudební šéf bruselské opery Alain Altinoglu. To se dalo předpokládat, Altinoglu má přesvědčivé reference, řídil Lohengrina i ve Wagneriánské Mekce Bayreuthu. Pod jeho vedením akcentoval orchestr všechny klady v partituře a totéž lze říct o sboru, jehož role je v této opeře zásadní. Posluchači si ho také do zbytku vychutnávali (kdy má západoevropský divák možnost slyšet operní sbor pro tuto příležitost zesílený na 88 členů?
Pro deset představení opery ve dvou týdnech je dvojí obsazení nutnost. Spojení Wagnera a švédských sopranistek je osvědčené, a tak tomu bylo i na premiéře. Švédka Ingela Brimberg (Elsa z Brabantu) začínala jako mezzosoprán, ale úspěšnou se stala až jako sopranistka zejména v titulních rolích Káti Kabanové a Její pastorkyně. Dnes objíždí německé a rakouské operní scény převážně jako interpretka wagnerovských postav. V prvním dějství byla trochu nejistá, ale potom se rozezpívala k velmi solidnímu výkonu. Přesto jsem měl pocit, že jí jak pěvecky, tak i herně předčila Ruska Elena Pankratova jako Ortruda. Američan Eric Cutler sice zpívá s velkými kolegy (Netrebko) a pod zářnými dirigenty (Mutti), ale wagnerovský tenor to není, v Bruselu v titulní roli debutoval. Vysoké tony mu nedělají problém, ale zní příliš nazálně. Angličan Andrew Forster-Williams (Telramund) je sice malý postavou, avšak velký pěveckým výkonem. Za zmínku určitě stojí i belgický basbaryton Werner Van Mechelen (hlasatel královský) se svým plným a příjemně znějícím hlasem. Slušná inscenace Lohengrina. Tak si ještě pár měsíců počkáme na tu antverpskou.
