Miloš Formáček se v divadle v Ústí nad Labem pustil do náročného úkolu. Nespokojenost i spokojenost se tak u mě střídaly v rychlém sledu. Dirigent si nedal mnoho práce s výběrem pěvců, hudebně se však na místní poměry zadařilo a premiéra opery Lovci perel, kterou Georges Bizet zkomponoval ve čtyřiadvaceti letech, dopadla díky jeho taktovce dobře. Výrazově zachytil exotický námět, pracoval s tempem i dynamikou, nechyběl dramatický účinek. Příjemně jsem byl překvapen, i co se jednotlivých nástrojů týká. Hůře se uvedl sbor pod vedením Milana Kaňáka, je s podivem, co zejména v první polovině večera předvedly tenorové hlasy.
Na scéně, kostýmech a režii pracoval zavedený tým. Miriam Struhárová prezentovala barevnost a pestrost svých kostýmů v jednoduchém designu scény, která byla dostatečně prostorná pro to, aby na ní mohly probíhat taneční kreace zvyšující atraktivnost primitivního a snad až příliš přímočarého příběhu, pod kterým jsou podepsáni francouzští libretisté Michel Carré a Eugène Cormon. Obrazová projekce pomohla jak scéně, tak i režii, o kterou se postarala Andrea Hlinková. Její záměr ve vizualizaci surrealistické tvorby Salvadora Dalího byl dobrým nápadem a měl něco do sebe.
I dle vlastních slov dirigenta v skvěle graficky vydařené programové brožuře, jsou Lovci perel mimořádně náročným dílem. Extrémní náročnost tenorového a sopránového partu se měla odrazit v mimořádné poptávce po hlasech, které by je mohly zazpívat lépe než podprůměrně. Pokud je sponzor ochoten vylepšit úroveň představení pomocí nového projektoru, věřím, že může být ochoten jej vylepšit i odpovídajícími hlasy. Jsem si jist, že by se nemuselo chodit tak daleko! Opeře v Ústí nad Labem chybí diváci a hlasy, které by jim přinesly nevšední zážitky. Je třeba hledat cesty, jak roztočit kolo propagace, marketingu a zdravého konkurenčního uměleckého prostředí.
Co je prvkem, který již dlouhou řadu let motivuje vedení našich divadel k obsazování tenora Nikolaje Višňakova, mi není jasné. Až na několik okamžiků ve své árii v prvním jednání a duetu s Lejlou v dějství druhém, nebylo na nepřirozeně usazeném hlasu co poslouchat. Prakticky nic nepředvedla ani sopranistka Tereza Mátlová jako Lejla. Její výkon, anebo spíše snaha o jeho podání, zůstala na půl cesty. I to, co se mi na jejím hlase líbilo, když zpívala na stejné scéně Gildu a naposledy v Liberci Paminu, jakoby ztratilo kouzlo. V jejím sopránu jsem nenalezl nic, co by mě více zaujalo. Vše bylo od začátku do konce stejné. Nevýrazné a snad až unavené. Lépe vyzněl večer pro barytonistu Nikolaje Někrasova. Jako Zurga si z účinkujících zasloužil potlesk nejvíce. Menšího, ale nikoliv jednoduššího partu velekněze Nurabada se dobře a se ctí ujal barytonista Petr Matuszek.
Georges Bizet pro duet Zurgy a Nadira zkomponoval hudbu, kterou mnozí z milovníků opery považují právem za to nejkrásnější, co kdy bylo v historii světa opery vytvořeno. I přes výše uvedené výhrady zásadního charakteru však lze všem divákům doporučit, aby se na sever naší země za operou vydali.
