Mezi premiéry stávající sezony zařadila l’Opéra national de Lyon sedmou operu Leoše Janáčka. Příhody lišky Bystroušky jsou de facto leporelem, řetězcem scén a výstupů s dvěma hlavními postavami – revírníkem a liškou Bystrouškou. Jejich příběh je propojen, jejich vztah je kontroverzní. Jsou na sebe navzájem fixováni, revírník lišku chytí, ale ona touží po svobodě, přitom na své „lidské“ vychování v jezerské myslivně je pyšná. Nakonec ji zastřelí pytlák Harašta, ale i v posledních dvou obrazech je jakoby přítomná, protože koloběh života je jakýmsi mystériem přírodního panteismu, v jehož duchu je celé dílo koncipováno.
Režisér André Engel a scénograf Nicky Rieti přišli s kuriózním nápadem, jak vstoupila lidská civilizace do přírody: v centru scény jsou po celé délce jeviště koleje s pražci. Zde se odehrávala většina scén, celé jeviště pak přetínal malovaný prospekt s pronikavou žlutou barvou slunečnicového pole. Myslivna byla v moderním funkcionalistickém duchu – betonové stěny s jakýmsi výměníkem, plechovým válcem natřeným v bělošedé barvě zdiva. Celá opera se tak v podstatě odehrála na kolejích – zde si zdřímnul revírník, zde na drezíně s betonovou rourou se odehrálo vyvlastnění jezevcova doupěte, na kolejích poskakovala liščata, zde se také konala svatba liščího páru a zde posléze našla liška Bystrouška svoji smrt. Kombinace malovaných slunečnic a autentických kolejí je ovšem nefunkční, jde toliko o dekorativní záležitost. Těžiště inscenace spočívalo v akcích, ty byly víceméně nabité lidskými pocity i zvířecími pudy. Koleje se nehodí pro obě hospodské scény, hru v karty režisér ignoroval, posezení na kolejích s pivem v předposledním obraze bylo zvlášť nevěrohodné, ba dokonce nesmyslné. Ale přesto si našla lyonská inscenace prostor pro akce, humorné i lyrické, patetické i groteskní, tak jak to Janáčkova opera přináší.
Představitelé jednotlivých rolí se s postavami dokonale sžili, vtiskli jim rázovitý humor i citovou obsažnost. Nejvíce prostoru měl pochopitelně především liščí pár – Ilse Eerens jako mrštná, hravá Bystrouška, plná něhy i vyzývavé prostořekosti, i Angélique Noldus jako lišák, dvorný i elegantní nápadník. Ostatní lesní havěť se hemžila vitalitou, zatímco hejno slepic s kohoutem v čele se vyznačovalo tupou omezeností. V galerii lidských postav dominoval razantní Vladimir Samsonov j ako sukovitý revírník, rázovité figury přinesli Maxim Kuzmin-Karavaev (farář) i Wynne Evans (rechtor), rovněž tak se prosadil Karoly Szemeredy jako neomalený a drzý Harašta. A z žen zaujala především Jeannette Fischer jako rezolutní paní revírníková.
Za dirigentským pultem stál Tomáš Hanus , který vytěžil z Janáčkovy partitury polyrytmickou dimenzi i roztříštěnou melodičnost, jeho hudební pojetí gradovalo v hymnickou apoteózu věčného koloběhu života, v oslavu přírody, jejíž přebohatý stůl je prostřen pro všechny živé tvory, mezi nimiž ovšem panuje věčný boj „kdo s koho“, kdy jeden chce vyzrát na druhého. Proto jsou Příhody lišky Bystroušky vedle lyrických scén tolik nabité sarkasmem a ironii. V tomto duchu byly koncipovány i kostýmy (Elisabeth Neumuller ), u lidí podtrhující jejich charakterové vlastnosti i sociální zařazení, u zvířat se kombinovaly lidské prvky s typickými znaky, groteskně hyperbolizovanými, pro to které zvíře, ptactvo anebo hmyz. Jako celek tedy lyonská Liška Bystrouška pobavila svou komediálností i dojala emocionální pravdivostí.
