Trojice dam Mariame Clément (režie), Julia Hansen (výprava) a Lucy Wadham (text) jsou podepsány pod novou scénickou koncepcí barokní semi-opery Henryho Purcella The Fairy Queen v pěti aktech z roku 1692. Originální libreto Thomase Bettertona na motivy Shakespearova Snu noci svatojánské zůstalo a obalilo se moderní adaptací divadla na divadle – průběhu a zkoušek nového představení. Shakespearovo výročí uctilo Divadlo na Vídeňce řadou klasických i moderních inscenací vskutku výrazně a důstojně.
Autorky zachovaly původní zhudebněný text a propojily jej s novým dějem, příběhem. Sledujeme zkoušku operní inscenace, režiséra v tvůrčí krizi, osobní a milostné problémy, strachy a pochyby jednotlivých zkoušejících. Na začátku opilý Ausstatter/autor výpravy Boesch se záhy stane rukou osudu, která na jedné straně působí chaos na zkouškách, ve skutečnosti ale postavy vede a ochraňuje. Scénaristky kladou řadu otázek na postavy i publikum, které jsou zodpovězeny jak v původních Purcellových áriích, tak v projekci myšlenek postav, osvícených bodovým reflektorem, na zadní stěnu jeviště/zkušebny. Koncepce semi-opery byla zachována – tedy scénická či herecká akce s hudebními vložkami. Původní postavy nemají ani jména, jsou označeny podle hlasového oboru – zde v nové inscenaci křestními jmény konkrétních účinkujících. V původní Purcellově verzi neprochází postavy žádným vývojem a v podstatě spolu ani nikterak nesouvisí. O to větší výzva k přepracování stála před třemi autorkami. Nechaly jednoduše celou parafrázi Shakespeara být a vytvořily zcela nový příběh. Což nebylo jistě jednoduché, protože texty původního libreta nemají prakticky žádný děj. Hudba byla určena jen pro zábavu. Autorky vzaly z původního Shakespeara strukturu komplikovaných zamilovaných vztahů, jež jsou během hry zapleteny do magických sil – Puck/ Florian Boesch. Inspirovaly se také principem divadla na divadle. Po dobu pěti týdnů se zde zpočátku cizí lidé setkávají každý den na zkouškách, vytvoří si svůj svět, novou inscenaci, aby se poté opět rozešli. Ale změnění, ovlivnění touto novou, další zkušeností.
V podstatě jediný důvod, proč dnes The Fairy Queen hrát, je geniální Purcellova hudba. Jednoduchá, komplexní, efektní, mnohostranná, groteskní, čistá, dramatická i něžná, na svou dobu moderní a dodnes svěží. Proto se ji podařilo tak výtečně propojit s novým, v současnosti se odehrávajícím, nicméně věčným příběhem mezilidských vztahů. Velkou zásluhu na tom měla vynikající svižná, taneční a citlivá interpretace orchestru Les Talens Lyriques pod taktovkou Christopha Rousseta. Zejména bych upozornila na sóla doprovodného pětičlenného continua a překrásně dialogicky vedenou árii Režiséra Kurta Streita se sólo přirozenou, bezklapkovou trubkou Jean-François Madeufa. Doprovod sólo árií trumpetou byla ve své době ostatně Purcellova specialita. Dále bych ráda zmínila překrásnou árii Titánie Anny Prohaska I shall never see him more, která je hudební perlou, nota bene pokud je zazpívaná tak překrásným, čistým a rovným hlasem a tak hluboce procítěná.
Na samém závěru inscenace se ocitneme v nádherném, kouzelném lese, který promění Asistentku režie (vynikající v roli i pěvecky) Marie-Claude Chappuis a Hlavní zpěvačku (Anna Prohaska) do role víl, královen, osvobodí je; konečně jsou sami sebou, tančí, radují se, jsou spontánní, nezávislé a skutečně šťastné. V uzavřeném, magickém světě překrásně scénicky vyvedeného lesa (scéna a kostýmy Julia Hansen, světlo Ulrik Gad), ve kterém je vše možné. A stejně tak je i jeviště magické místo pro experimenty a zázraky. Člověk/herec/ představitel tu prožívá emoce, aby probuzen ze snu, nebo po dokončení inscenace odešel do života jiný, obohacený a změněný tímto zážitkem, zkušeností. Les i jeviště jsou jen sen, vracíme se opět na popremiérový večírek. Aby celé představení skončilo prázdnou zkušebnou s korepetitorem, připraveným k nastudování nové inscenace. Kruh se uzavřel, vše začíná znovu. A jelikož byli všichni účinkující skvělí, včetně jinak herecky mnohdy prkenného, ale pěvecky vždy výborného Sboru Arnolda Schönberga (sbormistr Erwin Ortner), ráda bych uvedla ještě další tři sólisty Herce Ruperta Charleswortha, který s entuziasmem a vtipem zahrál roli mladíka balancujícího mezi city ke starší ženě a k věkově sobě rovnému kolegovi tanečníkovi, Asistenta režie Floriana Köflera, jež se celé představení vyrovnává s postavením asistenta a touží po tom, vytvořit vlastní inscenaci, a Asistentku režie Carolinu Lippo.
Představení se skutečně povedlo. Byla to chytrá, vtipná zábava, s tragikou, kouzlem, romantikou a nadhledem. Publikum nahlédlo do divadelní kuchyně, zajímavé, nové a svěží.
