V lednu 2020 to bude deset let, co do funkce ředitele Národního divadla moravskoslezského nastoupil Jiří Nekvasil. Za takřka deset let Nekvasilova působení v čele první ostravské scény se ostravská opera sebevědomě postavila po bok operních domů v Brně a Praze, kterým s každou další Nekvasilovou sezonou udílí novou lekci dramaturgické progresivity. Bude-li se ostravské opeře dařit jako dosud, v jubilejním smetanovském roce 2024 bude mít na repertoáru všechny Smetanovy opery. A podobně ambiciózním plánem ostravského operního souboru je být prvním operním domem na světě, který ve svých dějinách souborně nastudoval operní dílo Bohuslava Martinů. Čtvrteční premiérou (11. 4. 2019) Martinů tříaktové lyrické opery Julietta aneb Snář v českém libretu Bohuslava Martinů podle hry Georgese Neveuxe se ostravská opera tomuto ambicióznímu plánu o další krok přiblížila. Přesto to bylo překvapivě poprvé, kdy byla v Ostravě Martinů Julietta nastudována. Nejenže to byla premiéra povedená a zdařilá, ale troufal bych si říci, že dokonce přelomová, a to především díky jevištnímu ztvárnění inscenačního kvarteta SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, režie), Martin Chocholoušek (scéna) a Simona Rybáková (kostýmy).
Martinů Juliettu, nejspíše nejvýznamnější jevištní dílo nejplodnějšího českého operního skladatele I. kompoziční ligy Smetana–Dvořák–Janáček–Martinů, vzniklo ve druhé polovině třicátých let, premiéru mělo v nelehkých časech v březnu 1938 v pražském Národním divadle v hudebním nastudování Václava Talicha a skladatel sám si kompozice natolik vážil, že si její rukopisnou partituru přibral do svého uprchlického kufru, s nímž za války mířil za oceán do Spojených států. Ostatně právě v USA proběhla před několika dny aklamovaná americká premiéra Martinů Julietty v nastudování Leona Botsteina (22. 3. 2019 New York). Ostravské premiéře Julietty předcházela nedávná ostravská nastudování skladatelových oper Ariadna (2010), Mirandolina (2013) a Tři přání (2015), poslední dvě jmenovaná díla v přesvědčivé režii Jiřího Nekvasila. Nyní tedy přišla na řadu Julietta, pod jejímž hudebním nastudováním je podepsán hudební ředitel ostravské opery Jakub Klecker.
Čtenářům Harmonie okolnosti přípravy Martinů Julietty přiblížilo již rozsáhlé interview s inscenačním duem SKUTR z pera Vojtěcha Babky. Mluvit o snech se nevyplácí. O to více jsem byl zvědav na jevištní ztvárnění opery duem SKUTR, které mě v předcházejících sezonách v Ostravě podráždilo persifláží na téma Mozartovy korunovační opery Titova velkodušnost (2016) a nenadchlo uchopením Janáčkových Výletů páně Broučkových (2014). Co působilo v onom zmiňovaném interview v časopise Harmonie poněkud rozpačitě a koncepčně neujasněně, promlouvalo na scéně suverénní logikou snové interpretace – abstrakcí, paradoxem a asociací. Ačkoliv od pražské premiéry na jaře 1938 nikdo nepochyboval o snovém charakteru Martinů jevištního veledíla, kamenem úrazu se mnohým inscenátorům stala jeho doslovná, na matérii slov bazírující interpretace. Ne tak v případě ostravské inscenace dua SKUTR: Michelovým přístavním městem, kam přijíždí z Paříže, je nádražní hala, jejíž přednástupištní prostor s nikam nevedoucími eskalátory se snadno promění v hluboký les, a zákoutí s úložnými boxy naopak v kancelář snů. Scénu Martina Chocholouška bych jedním slovem označil za naprosto přesvědčivou, prostorově vzdušnou, v detailech zařízení, které zná každý cestující, za neskutečně imaginativní. Těch předmětů na scéně kromě dvojice laviček, předimenzovaného přístroje na ozvěnu a nezbytného klavíru není až na reflektory mnoho. Minimalismus je ovšem cestou k imaginaci, přičemž tentokrát tato sázka vyšla. Silně ji podpořila kostýmní výtvarnice Simona Rybáková, jejíž éterický kostým Julietty a jeho barevné řešení, dobře padnoucí pyžama Michela a jeho inkarnace Úředníkovi kanceláře snů a oděvy všech těch bizarních figurek, jimiž se to v Martinů Juliettě a na evropských nádražích jen hemží, jsou pastvou pro oči. Škoda, že ta podívaná trvala jen tři hodiny.
V nejlepším slova smyslu spolehlivou oporou první premiéry (II. premiéra 13. 4. 2019) bylo hudební nastudování Jakuba Kleckera a v současných českých poměrech prvoligové obsazení premiérového pěveckého týmu. Titulní dvojice Kateřina Kněžíková (Julietta) a Luciano Mastro (Michel), který dostal při premiéře přednost před alternujícím Jorge Garzou, byla dokonale sžitá a srostlá. Paní Kněžíková po rolích v operách Smetanových a Dvořákových na jevišti dospěla a vyzrála v krásnou a silnou ženu, která má daleko k impresionisticky éterické víle. Její Julietta je spíše Salome než Mélisande, Juliettino pohrdavé odmítnutí Michela jako vycpaného krokodýla zabolí všechny muže v hledišti a nemůže skončit jinak než střelbou… Luciano Mastro mě překvapil jak českou deklamací, tak prosluněným témbrem a činoherním herectvím, které mělo daleko k některým jeho starším toporným rolím. Dvojici Kněžíková-Mastro byla radost poslouchat, radost na ni pohledět.
Martinů Juliettu zabydlel mnoha postavami, z nichž na jevišti nezanikla ani ta nejmenší, ať už mám na mysli Obchodnice s ptáky a rybami (Denisa Bílá, Alžběta Vomáčková), nebo trojici Pánů (Denisa Bílá, Ivana Ambrúsková, Markéta Cukrová), pěvecky diferencované a hereckých gazích rozpohybované. Premiérové představení nabídlo silnou mužskou obsahu, v níž dostal velkou příležitost a obstál Václav Morys jako Úředník a Martin Gurbaľ jako Starý Arab, Dědeček Mládí, Starý námořník, Hlas za scénou a Noční hlídač. Upřímně řečeno, nechtěl bych halamu Gurbaľovy fyziognomie a s nožem na melouny potkat v setmělé nádražní hale, natož aby na mě houknul Gurbaľovým zemitým hlasem. O Juliettě rozhodně platí, že v ní není malých rolí, o čemž se premiérové publikum přesvědčilo v kreacích Jitky Svobodové (Babička / Stará dáma) a pánů Ondřeje Koplíka (Komisař-Listonoš / Lesní hlídač / Strojvedoucí), Jakuba Kettnera (Muž s helmou / Obchodník se vzpomínkami / Žebrák) a Jana Šťávy (Muž v okně / Stařec Mládí / Trestanec), herecky vypointovaných a pěvecky suverénních. Nutno je však smeknout před vokálně nepostradatelnou a herecky sebejistou Markétou Cukrovou v rolích Mladého Araba, Mladého námořníka a Poslíčka.
Bylo by nespravedlivé, kdyby si ostravské a četné přespolní publikum novou inscenaci Martinů Julietty pamatovalo jen kvůli její silné vizuální složce. Hudební nastudování Jakuba Kleckera za účasti sboristek Operního sboru Národního divadla moravskoslezského sbormistra Jurije Galatenka rozhodně zaujalo silným vnitřním tahem a důkladnou přípravou. Čekat od ostravského operního orchestru impresionistické zvukové kouzlení, by bylo nejspíše přehnané. Ostatně, nejsem si jist, zda by se ideálním představám lyricky impresionistického operního symfonismu přiblížily operní orchestry z Brna a Prahy. Ostravský operní orchestr ovšem nabídl (většinou) odstíněnou dynamiku, důraz na dramatické pasáže a řadu vydařených sól, včetně klavíru v orchestřišti a akordeonu usazeného na galerii. Přes všechnu vizuální přitažlivost jevištního řešení si orchestr dokázal prosadit svou a přinutit diváky, aby nevěřili tomu, co vidí, a následovali to, co slyší.
Nová ostravská inscenace tříaktové opery Julietta Bohuslava Martinů si rozhodně zaslouží být viděna a slyšena. A kdybych mohl bděle snít, měla by být i audiovizuálně zaznamenána. Její ostravští inscenátoři si to zaslouží. Abych nezapomněl (zvláště když Julietta je operou o lidech bez paměti) – tato inscenace nebude jen tak zapomenuta!
