Po Dallapiccolovi a Rihmovi uvedla Královská opera v Bruselu Mascagniho a Leoncavallu, forma zůstala stejná, tedy dvě kratší opery v jednom představení, ale hudební náplň byla samozřejmě totálně odlišná. Bruselská opera se vrátila k tomuto „double bill“ se Sedlákem kavalírem a Komedianty po šestnácti letech a s úspěchem. Bruselská opera pozvala ke koprodukční produkci s Londýnskou Royal Opera House Covent Garden, Opera Australia a švédskou Göteborgsoperan, výhradně italské operní tvůrce.
Benátský režisér Damiano Michieletto situoval oba příběhy do stejné malé Sicilské vesnice někdy na konci druhé světové války. Jeho změny jsou celkem zanedbatelné, z hostince v Cavalleria rusticana udělal pekařství matky Turidda a Komedianti odehrávají svoje představení v malém sále jakéhosi venkovského kulturního domu. Obě výpravy na otáčivé scéně jsou velmi realisticky pojaté, tedy ne v duchu socialistického realismu, ale v době vzniku Mascagniho aktovky nastupujícího verismu. Michieletto se zcela zbavil symboliky a výrazně podpořil pasionální akcenty jako je láska, žárlivost, nevěra a pomsta, kterých je v obou operách bohatě. „Obě opery jsou ze stejného universa,“ obhajuje Michieletto svůj koncept, „obě jsou ze stejného kraje v jižní Itálii a v obou příbězích dominuje milostný trojúhelník a také vliv náboženství. Podobná je i pozice a osud ženských představitelek.“ Jak výprava Paola Fantina, známého ze Salcburkského festivalu, tak kostýmy Carly Teti, která je zase doma ve Vídni, byly působivé svojí všední jednoduchostí.
Pro dirigenta Evelina Pido je tato inscenace již čtvrtá v bruselské opeře a určitě ne poslední. V dílech, která oba skladatele udělala slavnými, je emocionální cítění partitur zcela zásadní a Pido řídil orchestr opery v tomto stylu. Operní sbory jsou na západě většinou menší než u nás a tak ten bruselský, vedle dětského sboru opery, podpořil sbor akademie. Pido měl trochu potíže, tak velký sbor udržet v žádaném tempu.
Nedávno byly obě opery na programu Metropolitní Opery, kde byly obě opery v roce 1895 poprvé na světě společně uvedeny. V New Yorku zpíval hlavní role v obou operách Roberto Alagna, v Bruselu se představili finančně méně nároční sólisté. Příjemným překvapením byl rumunský tenorista Teodor Ilincai (Turiddu), který si udělal jméno jako Pinkerton v Pucciniho Madame Butterfly. Pozadu nezůstal ani Carlo Ventre z Uruguaje jako Canio. K velké potěše publika vystřihnul nesmrtelnou árii ‚Směj se, paňáco‘, ale někdy mohl být šetrnější se svými decibely. Nelze také opomenout výbornou holandskou sopranistku Evu-Marii Westbroek, která upoutala v roli nešťastné Santuzzy. Stejnou postavu ztvárnila v této sezóně i v Metropolitní Opeře. No a na závěr dva interpreti mimořádné kvality: skvělý texaský baryton Scott Hendricks (Tonio) je v Bruselu, a nejen tam, pravidelný host. Z jeho prologu v Komediantech běhá mráz po zádech. Italská mezzosopranistka Elena Zilio, která v Bruselu debutovala jako Turiddova matka je sice malá postavou, avšak velká jako ,mamma Lucia‘ a to nejen pěvecky, ale hlavně herecky. Tato Bruselská inscenace zaujme každého operního příznivce a zvláštní potěšení budou mít milovníci italské opery v tradičním jevištním podání.
