Daniel Barenboim má Berlín u nohou, je pyšný na sebe i na hudební produkce, které zde v obrovském objemu provozuje. Málokdy se vidí, aby se dirigent děkoval publiku po každém odehraném jednání, lépe řečeno, vídám to jen u Barenboima. Má na to právo. Málokterý dirigent na konci představení bere na pódium celý orchestr a dává tím jasně najevo, kdo se podílí na jeho úspěchu. Ve Státní opeře Unter den Linden, která po dobu oprav historické budovy dočasně hraje v Schillerově divadle, je díky interpretační preciznosti svého uměleckého ředitele výtečná umělecká úroveň, která své publikum nalákala i na novou inscenaci opery Mistři pěvci norimberští Richarda Wagnera.
Kromě špičkového obsazení hlavních rolí je berlínskou zajímavostí hodnou zmínky i účast pěti pěveckých legend let minulých, které se v maličkých rolí pánů mistrů pěvců představují po jejich boku. Jsou to šťastné okolnosti, které se jen tak nevidí! Jmenujme tedy Siegfrieda Jerusalema, Reinera Goldberga, Franze Mazuru, Grahama Clarka a Olafa Bära. Tato jména ještě více zatraktivnila inscenaci. Rodačka z Drážďan Andrea Moses v jednání prvním děj situuje do tradičních lavic. Ve druhém experimentuje a scénu umisťuje na střechu výškových budov, kde si Hans Sachs hýčká své s láskou pěstované konopí, aby se pak v závěrečném aktu vrátila opět k tradičnějšímu pojetí ruchu města Norimberku. O vizuálně zajímavou scénu se postaral Jan Pappelbaum, na kostýmy dohlédla Adriana Braga Peretzki. Pěkná podívaná a tím večer, který díky skvělému orchestru, ve kterém na všechny tři harfy hrají muži, sboru, se kterým dílo nastudoval sbormistr Martin Wright, prvotřídím zpívajícím hercům a také tančící Miss Bavaria 2015, plyne jako divoká voda!
Klaus Florian Vogt jako Walther je ve své roli nervním a horkokrevným mladíkem, který Evě bez váhání rozepíná šaty a hladí ji po holých zádech hned v prvních okamžicích první scény. Jeho hlas díky své nevídané barvě není příliš zajímavý na nahrávkách, v roli Parsifala ho dokonce absolutně odmítám. O to lépe však, jak jsem se již mnohokrát přesvědčil, zní přímo v divadle a byl jsem z jeho hereckého výkonu, skvělé dikce, frázování, barvy hlasu i zvonivých výšek zcela nadšen. Vskutku prvotřídní Stolzing! Podobně lze hovořit o báječně znějícím a kultivovaném barytonu Wolfganga Kocha v roli Hanse Sachse či přesvědčivě ovládaném a hebkém barytonu Marcuse Werby v úloze Beckmessera. Hlavní mužské postavy byly doplněny výborně zazpívaným Vítem Pognerem v podání basisty Kwangchula Youna a Davidem tenoristy Stephana Rügamera. O Němce Julii Kleiter v roli Evy lze hovořit ve stejných superlativech jako o Vogtovi. Rozdíl tu však je, její hlas je pro náhrávání ideální! Po celý večer zpívala překrásně a její hlas se ve slavném kvintetu ve třetím jednání téměř dotýkal nebes. Slovo téměř zde používám záměrně, protože ještě o vlásek úchvatněji jej v dubnu roku 2013 přímo v Norimberku přednesla v rámci záskoku mladičká norská sopranistka (narozena 1983) Ina Kringlebotn. V té době pěvkyně studující Sieglindu a Elsu mohla mít před sebou zářivou kariéru. Osud byl však zlý a její život v červnu tohoto roku krutě přervala zákeřná nemoc. Její hlas již nikdy nikdo neuslyší a zůstává jen vzpomínka.
