Kdo zavítá na každoročně pořádaný letní operní festival do Mnichova, těžko může být zklamán. Orchestr Bavorské státní opery nejeví známky jakýchkoliv slabin v jakémkoliv repertoáru a očekávání jsou rok co rok veliká. Rok co rok jsou též splněná a mohou-li se opřít o událost, jakou bylo poslední životní vystoupení Waltraud Meier v roli Isoldy, težko se smiřujeme se skutečností, že poslední skutečně bylo. Úspěch to byl obrovský, ohlas u publika ještě mimořádnější. Výkon plný herecké inteligence a vokální perfekce gradoval až do závěrečného „höchste Lust!“, které uzavřelo jednu velkou uměleckou kapitolu. Tristanem byl zkušený a hlasově zralý Robert Dean Smith, jehož bych sice nepreferoval před původně ohlášeným Peterem Seiffertem, v celosvětovém měřítku však i on patří k nejužší špičce a ani na jeho výkon nepůjde zapomenout. Jako Brangäna se v rok 150. výročí od premiéry Wagnerova Tristana a Isoldy (nikoliv náhodou odehrané právě v Mnichově) též skvěle prezentovala Michelle Breedt, americký barytonista Alan Held jí byl báječným protipólem v roli Kurwenala. Králem Markem byl René Pape a René Pape je v této roli králem! Sílu svého obsazení hudebně cítil i hostující šéf opery v Paříži Philippe Jordan a večer (režie Peter Konwitschny) se i díky jeho dirigentskému umění stal památným.
Stejný dirigent se citlivě ujal premiéry Arabelly Richarda Strausse v režii Andrease Dresena, který sám sebe, a jinak zajímavou a svižnou inscenaci, znemožnil několika nechutnými scénami ve druhém dějství. Výtečná Anja Harteros zůstala jen krůček pod laťkou dokonalosti, kterou se v této roli umí prezentovat Renée Fleming. Jako vysoce expresivním se mladým pěkným hlasem uvedl tenorista Joseph Kaiser v roli Mattea, herecky lehce toporným Mandrykou byl v Mnichově oblíbený a hlasově suverénní Thomas Johannes Mayer. Slavní pěvci Kurt Rydl a Doris Soffel si své menší role rodičů užívali po celý večer. Roli Zdenky, tak jako Christianu Thielemannovi loni na Salzburském festivalu, prožila a neskutečně půvabným způsobem zazpívala teprve třicetiletá sopranistka Hanna-Elisabeth Müller, kterou bude moci celý operní svět během několika málo let nazývat německým drahokamem! Velmi vřele doporučuji, aby si každý zapamatoval její jméno. Ba ještě lépe, navštívil některé její představení.
Do Mnichova své umění též zavítala prezentovat Evelyn Herlitzius. Svou Elektrou jako vždy strhla a opět dokázala, že v této roli nemá, a i při mé znalosti výkonů Birgit Nilsson, Hildegard Behrens či Evy Marton, si troufám tvrdit, že ani nikdy neměla, konkurenci. Waltraud Meier si jen tak mimochodem „odskočila“ od Wagnera ke Straussovi, aby opět učarovala svou vyšinutou Klytämnestrou. Po delší době jsem měl možnost slyšet kanadskou sopranistku Adriannu Pieczonku. Jako Chrysothemis předvedlanádherné výšky, její příjemně znějící hlas uzrál a je ve všech polohách náležitě plný, ohebný a čistý.Barvou hlasu nezaměnitelný Günther Groissböck dal do své nevelké roli Oresta vše, co bylo třeba. Dirigent představení Asher Fisch mohl být pozornější zejména ve scénách Klytämnestry, přílišná orchestrální rozjařenost některých momentů nebyla na místě. Zažil jsem zajímavější a propracovanější hudební nastudování. Režie, scéna a kostými Herberta Wernickeho byly báječnou podívanou.
Kristine Opolais patří k pěvkyním, které na pódiu nechávají tělo i duši. Každý pohyb a gesto jejího těla je promyšlený a přitom přirozeně působící, technika zpěvu je vzorová a je s ní zacházeno tak, že je do nejmenšího detailu propojena s psychologickou stránkou interpretované role. Závěrečná scéna sebevraždy Cio- Cio-San v Pucciniho Madama Butterfly (režie Wolf Busse) byla tak věrohodná, že publikum v přeplněné Bavorské státní opeře věřilo, že onoho večera lotyšská sopranistka zpívala naposledy. Její hlas není možno nazvat velkým, není to však podstatné. Je to v případě takového kvality přímo nicotný parametr! Nádherně sametová barva jejího blýskavého sopránu je pro křehké patnáctileté dívky jako stvořená. Árie Un bel di, Vedremo měla neskutečný náboj. Duet s Josephem Callejou (Pinkerton), jehož témbr, myšleno v dobrém, nemá ve světě opery obdoby a ne každé ucho posluchačovo se s tímto faktem dokáže adekvátně vyrovnat, v prvním jednání odvděčilo mnichovské publikum bouřlivým potleskem a stal se tak trochu předčasným vrcholem večera řízeného Danielem Callegarim.
