Hned s prvními takty Janáčkovy Její pastorkyně hrané pochopitelně v Bayerische Staatsoper, ve slavném mnichovském operním domě Nationaltheater, pod názvem Jenůfa , vidíme podivnou dekoraci: celé jeviště je pokryto šedou plochou, z níž vyčnívají jednak nevelké ploché skalní útesy, jednak všelijak poházené, částečně ponořené zrezivělé prázdné plechové barely. Mlýn je připomenut vzadu na horizontu s točícím se kolem větrných lopatek. Metafora, anebo jenom extravagantní scénografický nápad? Inscenace sama na to odpověď nedává, ani v dalších dějstvích. I tady bylo prostorové řešení dosti kuriózní: jenom část scény vyplní vyvýšený pokojík Kostelniččina příbytku, kam se dá jít po schodech, které zabírají podstatnou část jeviště, aniž by byly v podstatě situačně využity. Tu opět – ovšem bůhvíproč – dominuje velký koš na odpadky. Takový bývá v nádražních halách a těžko by se octl u privátního domu. Sama dekorace (Bettina Meyer ) byla bílošedá, nebarevná stejně jako kostýmy (Bettina Walter ). Ty byly pochopitelně posunuty blíže k dnešku. Sektorový nábytek, židle a stůl, úplně stejný u Kostelničky jako ten, kde stařenka vykrajuje brambory v 1. dějství. Aktualizace je ovšem formální, podle starého typu televizoru byste hádali tak na 60., 70. léta minulého století. Že by se v této době nic z dramatického příběhu Jenůfy a jejího zavražděného dítěte nemohlo odehrávat? Co na tom, aktualizují všichni. Zřejmě si režisérka Barbara Frey myslela, že tím podtrhne nadčasovost tématu. Zapomněla, že v této době již nemanželské dítě dávno neznamenalo zničený život rodičky, že se nedalo z vojny „vyplatit“ a že už dávno nefungoval rychtář coby představitel úřední a výkonné moci na vesnici. Také by při kolektivizaci nejspíš rodina Buryjů o mlýn přišla. Ale přesto vše působila Janáčkova opera sugestivně a přesvědčivě. Aktualizace příběh nevytlačila, neeliminovala emocionální prožitky všech postav ani dramatickou naléhavost všech jednání, a to jistě také díky skvělým výkonům všech účinkujících. Gabriele Schnaut coby Kostelnička předvedla vnitřní zápas dominantní ženy, která pod tlakem předsudků spáchá zločin a poté tíhu hříchu neunese, aby pak v přiznání a pokání našla novou životní energii. Škoda že občas akce neodpovídaly zpívanému textu. Tak třeba Kostelnička před Števou nepoklekla, neklečela ani při svém přiznání k vraždě dítěte, ale toliko seděla zhroucená na židli, takže Jenůfčina slova: „Vstaňte, pěstounko moja…“ neměla logiku. Jako Jenůfa byla Karita Mattila neméně působivá, dramatický výraz pěvkyně skloubila s dynamikou, zářící výšky burcovaly svou vyhrocenou emocionalitou, citový prožitek prostupoval každou frázi, každý takt. V prvním aktu byla až nezvykle vitální (nakopla Lacu, vrhla se na Števu, furiantsky tančícího s jednou z děveček), Števu nepřestala milovat, na dítě byla maximálně citově fixována, v Lacovi našla posléze ochránce a záchytný bod v bezbřehém zoufalství. Jedinečné bylo i obsazení mužských rolí. Štefan Margita zřejmě našel v Lacovi svou životní roli, prezentuje ho jako složitou vnitřní osobnost zmítanou vášněmi a vnitřními krizemi. V roli Števy alternovali Aleš Briscein a Pavel Černoch. Oba byli znamenití, byť každý uchopil roli lehkomyslného mladíka a „svůdce“ po svém. Aleš Briscein vsadil na sugestivitu výrazu opíraje se o přirozenou vnitřní pravdivost prožitku, ať už ve chvíli alkoholického opojení, nebo v bezmoci řešit následky svého nechtěného otcovství. Pavel Černoch byl především lehkomyslný fanfarón, jeho Števa byl každým coulem bujarý mládenec užívající si života, sebestředný a přitažlivý, zcela zaskočený zvraty své životní situace. Plastické výkony podali i ostatní – Renate Behle (stařenka), Christian Rieger (stárek), Christoph Stephinger (rychtář), Jitka Zerhauová (rychtářka), Laura Tatulescu (Karolka), Angela Brower (pastuchyňa), Silvia Hauer (Barena) a Iulia Maria Dan (Jano). Celku představení vtiskl tvar a styl dirigent Tomáš Hanus , který se s Janáčkovým stylem již dokonale sžil za svého působení v Brně a dnes patří k renomovaným janáčkovským dirigentům. Buduje vždy dramatické výstupy ve větších celcích, kterým dává odpovídající temporytmus, proměnlivý a ve svém důsledku vždy vyúsťující ve strhující drama. Špičkový byl rovněž výkon kolektivních těles – orchestru Bayerisches Staatsorchester a sboru Chor der Bayerischen Staatsoper pod vedením sbormistra Sörena Eckhoffa .
