Málokterého mistra taktovky pozoruji při dirigování tak rád, jako Kirilla Petrenka. Nejedná se o exhibici ani o herectví, jeho gesta a každý jeho pohyb působí tak přirozeně, že musí být pro všechny hráče v orchestru radostí pro něho hrát a pro každého pěvce na pódiu zpívat. V tomto duchu se Bavorská státní opera v Mnichově dočkala další série představení, která snesou ta nejpřísnější měřítka.
Na programu tentokrát byla premiéra Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu, a pokud bychom právě pro toto dílo v dnešním světě opery hledali ideálního dirigenta, měl by to být kromě pánů Gergieva a Jansonse právě Petrenko. Jeho výbušnost, expresivita, absolutní soustředění a dohled nad partiturou, kterou mu tak věrně do podoby neutuchající rytmičnosti a instrumentální barevnosti přetlumočil jeho výtečný orchestr, měly omračující účinek a není si možné představit reprezentativnější provedení. K němu přispěl se sborem Bavorské státní opery i sbormistr Sören Eckhoff a sólisté, kteří dokázali naplnit velká očekávání.
Především to byla Němka Anja Kampe, která i přes předem ohlášenou zdravotní indispozici fantasticky zazpívala a zahrála hlavní roli Kateriny. Od samého počátku, kdy byla znuděnou a osudu odevzdanou ženou, vykreslovala v hlase a v přirozeně vyznívajících hereckých gestech osobnost, jež byla ve skutečnosti na pokraji výbuchu a pouze čekala na to, až se objeví někdo jako Sergej. Jím až neobyčejně věrohodně zinscenované znásilnění, které se v několika okamžicích změnilo v oboustranně naplněnou sexuální touhu, vedlo k nevídaně působivému kontrastu ve svatební scéně, kdy byla Katerina na pokraji tichého šílenství z pocitu, že budou se svým milým každou chvíli prozrazeni. Kampe by svým hlasem mohla vládnout světu. Dokázala v něm vystihnout rozedranost své duše, vinu svých činů i půvab láskyplných slov adresovaných Sergejovi. Při tom všem šlo vždy o báječně znělý soprán ukazující v hloubkách i výškách krásy a možnosti perfektně školeného a připraveného hlasu. Je třeba říci, že nasadila laťku tak vysoko, že jí konkuroval pouze světově uznávaný, dnes již téměř sedmdesátiletý, ukrajinský basista Anatolij Kotscherga. Tento s hůlkou se pohybující Boris, který svou pózou někdy až příliš věrohodně připomínal zatrpklou kantorskou persónu, byl výtečným slídícím psem, nemajícím jakékoliv morální zábrany a není těžké konstatovat, že si otráveným jídlem zasloužil svou pravou dávku „štěstí“.
Již zmiňovaný Sergej byl věrně a do detailu vyobrazen Ukrajincem Mishou Didykem, tenoristou, který už i v samé mimice dokázal, že jím nevládne nic jiného než zvířecí sexuální touha. V hlase bych uvítal větší otevřenost a znělost, vezmeme-li však v potaz neúprosnou náročnost jeho partu a enormní fyzické nasazení, jednalo se o výkon hodný uznání, který nepostrádal velmi dobré vokální momenty. Pěvcovo obsazení bylo více než opodstatněné a též svou vizáží se ke Kampe, jako její vítaný, ale zcela jistě i vzhledem k vývoji příběhu nevítaný, partner hodil.
Jak ukrajinský basista Alexander Tsymbalyuk v roli šéfa policie, tak ruský tenorista Sergej Skorokhodov jako Zinovij a velmi dobrá a charismatická Anna Lapkovskaja v roli Sonjetky, ukázali své pěvecké kvality a podíleli se vrchovatou měrou na operním počinu, který byl velmi zajímavý svým obsazením. Stejně jako se událo před nedávnem v Deutsche Oper Berlin, kdy Katerinu famózně ztvárnila Němka Evelyn Herlitzius a téměř celý zbytek pěvců byl původem rusky mluvícím, i v Mnichově byla tato myšlenka trefou do černého a na večery s touto neobyčejnou Šostakovičovou operou se bude dlouho vzpomínat.
Bez diskusí se o to zasloužil i režisér Harry Kupfer. S pěvci musel při přípravě strávit enormní množství času. Vyplatilo se a výsledek se dostavil. Jako velké plus též beru fakt, že se nijak dramaticky neexperimentovalo s jevištními elementy, které by mohly očím diváka v jakýchkoliv extrémních a nesouvisejících násilných a sexuálních scénách prezentovat něco za hranou. Kupfer dokázal, že lze Lady Macbeth Mcenského újezdu úspěšně uvést i bez zbytečných nevkusných a dnes mezi režiséry často módních excesů. Tomuto odpovídala i scéna, pod kterou se podepsal Hans Schavernoch. Velká tovární hala s nosníky, plošinami a ocelovými konstrukcemi byla příběhu šitá na míru a ponechala posluchače, aby se soustředil na skvělou hudbu, vytříbený německo-ruský zvuk orchestru a strhujícím způsobem zpívající herce. Do Mnichova se Šostakovičovu operu vyplatí vypravit. V této sezóně se bude hrát už jen jednou, a to ve stejném obsazení v červenci na letním festivalu.
