Březnové dění v Bavorské státní opeře v Mnichově bylo ve znamení premiéry Maškarního plesu. Sešel se zde interpretační tým, od kterého se očekávala nejvyšší kvalita. Ta byla beze zbytku potvrzena a není možné vyslovit nejmenší pochybnost o tom, zda se tu Giuseppe Verdi dočkal dokonalého provedení díla. To je sice v jakémsi stínu za „slavnějšími kusy“, jakými jsou La Traviata, Rigoletto či Trubadúr, přináší však nemenší množství krásné hudby a co do náročnosti partů skrývá nejedno zapeklité místo!
Polák Piotr Beczala se právem těší obrovskému zájmu a vděčnosti publika. Jím do detailu ztvárněná role Richarda by sama osobně stačila na to, aby posluchač z divadla odcházel nadšen. Všichni, kdo jej měli možnost v jakékoliv roli slyšet naživo, potvrdí, že je jeho hlas otevřený a zvučný jako málokterý jiný a že zpívá, řečeno bez jakéhokoliv patosu, srdcem. Ve zcela podobném duchu lze hovořit o sopránu, který vlastní německá pěvkyně Anja Harteros. V Mnichově je pravidelným hostem a pyšní se kromě bravurní techniky i neobyčejně barevnými paletami jemných hlasových nuancí. Zásobárna jejích emocí je snad nevyčerpatelná! Každou titulní roli obdařuje prvkem, který z ní dělá jednu z nejvyhledávanějších pěvkyň dnešní doby. Stejně tomu bylo u její Amélie, na pódiu nechala tělo i duši. Z Rumunska pochází barytonista George Petean. Ten přeci jen oproti výše uvedené pěvecké dvojici působil ve své roli Renata toporněji, hlasově však bezesporu patří do stejné „ligy“ a jeho překrásně čisté znějící výšky byly rovněž ozdobou večera. Jako Ulrika se velmi dobře uvedla německá mezzosopranistka Okka von der Damerau. Její temný hlas je dobře usazen a i díky své zajímavé barvě byl schopen náležitě vyjádřit vše, co role tajemné věštkyně vyžaduje. Koloraturní sopranistka Sofia Fomina sice na Novoročním koncertě České filharmonie nebyla v Orffově kantátě Carmina burana ideální interpretkou sopránového partu, jako Oskar však měla však u mnichovského obecenstva fantastický úspěch a nad skvěle zazpívanou a zahranou rolí pážete lze vyslovit jen a jen slova uznání.
Lesk novému nastudování Verdiho krásné opery dodal dirigent Zubin Mehta. Jeden z největších umělců naší doby si hrál s partiturou tak, jako by byl kdysi dávno přítomen okamžikům, kdy italský maestro dílo komponoval. Orchestr mu zněl výtečně! Podmanivé barvy, dynamika, kázeň jednotlivých nástrojových skupin, expresivita i vláčná niternost. Parádní poslech, který bere dech, byl podpořen výborným výkonem sboru vedeného Sörenem Eckhoffem.
Pokud by nehrála hudba, pěvci nezpívali a já si nepřečetl, že je na programu divadla právě Maškarní ples, měl bych z dění na pódiu velké potíže poznat, jaké že dílo je uváděno. V samotném závěru inscenace jsem byl sice spokojen s tím, co režisér Johannes Erath, autorka scény Heike Scheele a autorka kostýmů Gesine Wöllm předvedli, dalo mi však velkou práci do tohoto stavu dospět. Pravdou je, že velká část diváků toto „štěstí“ neměla a realizační tým si vysloužil vedle potlesku i bučení. Téměř bez výjimky statická scéna s točitým schodištěm a centrálně umístěnou postelí, ve které se odehrávají situace přímo i nepřímo související s dějem, je odvážným řešením. Může, ale též vůbec nemusí, dnešního diváka oslovit.
