Na první pohled se nedá uhádnout, co vedlo Pierra Audiho, francouzsko-libanonského režiséra pracujícího v Holandsku k myšlence, aby uvedl dvě opery Georga Friedricha Händela dohromady, tedy lépe řečeno jeden večer Tamerlana a druhý večer Alcinu a pak opět Tamerlana, atd. Pokud by chtěl mít jistou dějovou spojitost mezi dvěma operami tohoto barokního mistra, tak by měl zvolit Alcinu a Orlanda, ale nikoliv Tamerlana, k tomu by se lépe hodil například Giulio Cesare. Důvodem patrně byla finanční úspora. Audi totiž dostal pozvánku, aby v roce 2003 režíroval Tamerlana ve švédském královském divadle v Drottningholmu, nádherném parku kus za Stockholmem. Protože toto divadlo je také na listině Unesca, je zde vše ponecháno víceméně v původní podobě. Nabízí se porovnání se zámeckým divadlem v Českém Krumlově, měl jsem možnost navštívit obě barokní divadla, já bych dal přednost našemu divadlu, nikoliv vzhledem k interiéru, ale k původní mašinerii pod jevištěm. Na rozdíl s Krumlovem se v Drottningholmském Slottsteateru každé léto hraje a Tamerlano měl tehdy takový úspěch, že se Audi o rok později vrátil s Alcinou.
Obě opery mají částečně stejnou výpravu, ale vzhledem k velikosti scén v Drottningholmu na jedné straně a Amsterodamu a Bruselu na straně druhé, se stejně muselo vše vyrobit znovu. Audi spolupracuje často s Angličanem Patrickem Kinmonthem a ten navrhl nejen výpravu, ale i kostýmy. Audi a Kinmonth vycházeli v obou inscenacích z typické barokní perspektivy a ačkoliv vypadalo vše velmi jednoduše, upoutávala scéna právě svojí stylizovanou jednoduchostí po dobu celého představení. Barokní opery jsou pro dnešního posluchače svým sledem dlouhých da capo-árií a recitativů s basso continuo-doprovodem často nudné, nikoliv v pojetí Audiho niterné personální režie a Kinmonthovy vystříbené divadelní estetiky. Jistou spojitost ovšem obě opery přece jen mají, ale ta je typická pro barokní opery všeobecně: jsou postaveny na křesťanských morálních hodnotách. Také hudebně jsou si Tamerlano a Alcina někdy trochu podobné, obě například začínají lehkou a hravou předehrou „à la française“.
Hudební nastudování bylo svěřeno přednímu francouzskému dirigentovi a cembalistovi Christophu Roussetovi a ten samozřejmě přijel se svým souborem Les Talens Lyriques, ve kterém hraje také český kontrabasista Luděk Braný. Rousset je v Belgii dost známý, jako 22ti-letý získal první cenu a cenu publika v přední barokní soutěži v Brugách. Od té doby jeho hvězda jen stoupala a dnes je považován za jednoho z největších interpretů barokní hudby ve své zemi. Do Bruselu byl poprvé pozván před sedmi léty a pravidelně se sem vrací. Les Talens Lyriques hrál v obou operách sice v menším obsazení, ale skvěle a nelze mu nic vytknout. Ženské představitelky byly všeobecně lepší než jejich mužští kolegové. V Tamerlanovi to platí zejména o švédské mezzosopranistce Ann Hallenberg a mladé belgické sopranistce Sophie Karthäuser. Naproti tomu byl francouzský kontratenorista Christophe Dumaux v titulní roli trochu nevýrazný a známý anglický tenorista Jeremy Ovenden to zase s expresí jasně přeháněl. V Alcině měla největší úspěch velká francouzská hvězda Sandrine Piau jako Alcina, ale Italka Maité Beaumont (Ruggiero) se jí určitě vyrovnala. V mužských rolích na sebe nejvíce upozornil známý italský bas Giovanni Furlanetto (Melisso).
Vzhledem k úsporným opatřením v bruselské královské opeře vypadli ze seznamu oper v příští sezóně – zatím neoficiálně – všechny barokní opery. Po úspěchu této Händelovy operní dvojice je to o to větší škoda.
