Stejně jako je dodnes obtížné psát o politické situaci v Československu v padesátých letech minulého století, je obtížné na toto téma zkomponovat operu. Tohoto úkolu se u nás poměrně nedávno ujal Aleš Březina s biografickými operami o Miladě Horákové (Zítra se bude…; 2008) a Josefu Toufarovi (Toufar; 2013) a zejména Jiří Kadeřábek s operou o Stalinově pomníku Žádný člověk (2017). Nově k němu přibyl Marko Ivanović se svým Monumentem, který měl premiéru 7. února 2020 v Národním divadle Brno.
Autorem libreta nové opery je zároveň režisér a tvůrce scény inscenace, David Radok. Poté, co jsme v minulých letech měli příležitost v Brně vidět několik jeho operních inscenací, např. Očekávání, Hrad knížete Modrovouse, Tři fragmenty z Julietty a Lidský hlas, se nyní Radok představil i jako hudební dramatik. Jako pamětníka Stalinova pomníku se ho toto téma bytostně týká, se všemi následky režimu, který symbolizoval. O to víc musíme ocenit zkratku, do které zhutnil tuto historickou tragédii. Celá opera se pohodlně vešla do hodiny a půl a její děj je vyprávěn jen ve stručných obrazech, které nicméně velmi trefně podchycují podstatu obludnosti moci státního aparátu a jejího střetu s individualitou umělce a jeho svědomím. Je nutné zdůraznit, že opera přesahuje vazbu na Stalinův pomník, proto jsou veškeré historické reálie záměrně maximálně potlačeny. Politické postavy ani Sochař nemají jména, jsou označeny jen svými společenskými funkcemi (Ministr kultury, 1. tajemník, Muž 1, Muž 2 apod.). Ačkoliv není pochyb o jejich skutečných historických předobrazech, autor libreta je povznáší na univerzální úroveň. Takto mohou fungovat v obecném vztahu politické moci a tvůrčího jedince, což je obecně historický topos. To, co není vyřčeno libretem, může být dopovězeno scénickou akcí.
Režisérovi se i na takto úsporné časové ploše podařilo vyvolat tísnivou atmosféru strachu i zhnusení zejména prostřednictvím kontrastu myšlenek a jednání jednotlivých osob. Např. notně pokročilý večírek pohlavárů, kde za zpěvu lascivní zpěvačky a plácání opileckých žvástů vyvstane základní rys pomníku, a to jeho nezpochybnitelná velikost. Jednou z takových příkře kontrastních situací také opera končí. Jde o debatu bezskrupulózních Mužů na záchodku (zřejmě fízlů tajné policie), ve které má smrt Sochaře a nutnost destrukce pomníku stejnou relevanci jako chuť na tlačenku jednoho z nich. Řada důležitých scén je pojednána velmi stroze, včetně sebevraždy Sochaře, jakoby chtěl autor drama jen naznačit a nechat dohrát až v myslích diváků. Scéna a kostýmy jen dotvářejí uniformitu, šeď a bezútěšnost. Celé drama ohraničují masové scény lidu, který v úvodu nadšeně vítá řečníky sugerující nutnost stavby pomníku, zatímco na konci je zasypáván úlomky a prachem hroutícího se pomníku. Tento epilog ovšem působil až příliš popisně a snad i zbytečně – vnímal jsem ho jako úlitbu rámování děje masovými scénami.
S kontrasty a napětím také znamenitě pracovala hudba. Marko Ivanović často podkládal scény jen relativně statickými plochami vystavěnými z drobných motivů nebo instrumentálních kombinací. V některých případech se nebál sáhnout až k prostředkům ironizace banálního (kterou už v 60. letech používal Josef Berg ve svých operách) – dechovkový valčík během večírku pohlavárů nebo taneční hudba před závěrem opery dotvářely už zmíněný pocit lehkého zhnusení. Nejexponovanější pěveckou roli z mého pohledu neměl Sochař (Svatopluk Sem), u kterého bychom to očekávali, ale Ministr kultury, který se před výběrovou komisí cítí uražen návrhem banálního díla jednoho ze sochařů. Ondřej Koplík si se zajíkavými vysokými polohami vzteklého Ministra kultury poradil výborně. Vrcholným výstupem Sochaře je scéna, v níž se vyrovnává s vítězstvím v soutěži. Radostnou až furiantskou polohu střídá paranoidní úzkost a zoufalství („Bude zima, bude mráz, kam se ptáčku, kam schováš?“). V hudbě jsou tyto dvě polohy jednoznačně odlišeny a Svatopluk Sem je také přesvědčivě ztvárnil. Do úst Manželky (Markéta Cukrová) jsou vložena důležitá slova o pomníku coby výrazu sochařovy slabosti. Její role připomíná jakousi útrpnou utěšitelku, která je paralyzována tlakem okolností až na úroveň opakování banalit o cukru do čaje. Hudba Marka Ivanoviće báječně funguje – účinně vytváří požadované emoce (vesměs negativní) a pokud už přináší skutečnou árii, dokáže spolehlivě zdůraznit charakter a momentální rozpoložení postavy. Působivou scénou je zpověď Sochaře, přes kterou se přelévá vzdálený dětský sbor. David Radok využil celou hloubku scény, takže mohl nechat přijíždět na pohyblivých podestách celé sbory. Velikost prostoru si vyžádala nutnost amplifikace, sbor byl ve zpovědní scéně přizvučený, což nevadilo. Stejně dobrým efektem byl naechovaný a apliony zkreslený projev politiků na tribuně v úvodu opery.
Co dodat na závěr? Hudební divadlo Davida Radoka a Marka Ivanoviće nenechá nikoho v klidu. Hudebníci a hudební skladatelé se často shodují v tom, že o hudbě se vlastně nedá psát. Nezbývá než souhlasit. Novou operu je nutné zejména slyšet a vidět. Je znepokojivá a obtížná svým tématem a pro někoho i hudbou, kterou nikdy neslyšel. Ale právě to je na světové premiéře to nejzajímavější. Nemyslíte?
