Studentský projekt Zaide, který začínal skromnými koncerty sestavenými z árií této opery a pokračoval jako koncertní (poloscénické) provedení opery, vyústil po ročním snažení v plnohodnotné scénické uvedení Mozartovy nedokončené opery v Jízdárně Světce u Tachova. Projekt studenta pražské konzervatoře Václava Dlaska (hudební nastudování a dirigent) a Suzanne Vohnoutové El Roumhainové (produkce a fundraising) sdružuje studenty a absolventy Pražské konzervatoře a HAMU a jako projekt studentský je jej nutno chápat v celé jeho šíři tzn., že hudební a režijní nastudování nemá pedagogické vedení v rámci konzervatoře, nýbrž je samostatným počinem s vlastní produkcí a režijním a dirigentským vedením. To v sobě skýtá velké výhody i nevýhody, se kterými se organizátoři musejí chtě nechtě vypořádat. Absence zázemí školy a jejích pedagogů může uvolňovat morálku hráčů a pěvců a vyžaduje obrovské organizační vypětí a také finanční samostatnost. Výhodami takového projektu je společné nadšení, v některých případech vysoké osobní nasazení, získávání jevištní praxe pro začínající pěvce a v případě Zaide neocenitelná zkušenost s mluvenými dialogy a činoherním herectvím.
Ve scénickém provedení Zaide měla zásadní úlohu režie, které se ujal Josef Kačmarčík za asistence Apoleny Veldové, kteří vnesli do opery živý činoherní přístup, skutečnou komiku a hravost, která je pro studentské představení jako dělaná. Scénické provedení působilo trochu improvizovaně, což lze ale ve stínu vynikajících režijních nápadů vnímat jako záměr studentského amatérského divadla. Velmi jednoduchá scéna (Jakub Janda) sestávající z několika objektů (jeden z nich ve tvaru a se symbolem půlměsíce) a zdánlivých zrcadel naprosto dostatečně splnila úlohu univerzálního a neurčitého prostoru, který je navíc velmi snadno přenositelný na jiné jeviště. Scénicky byl využit i balkón jízdárny a boční vstupy do jízdárny. Na scéně byly také mnohočetně využity barevné látky (zejména scéna se simulovanou plavbou působila velmi vtipně). Kostýmy (Josef Kačmařík, Apolena Veldová) působily (snad záměrně) dosti improvizovaně, což ale dobře korespondovalo se studentským vyzněním celého představení. Na konci představení bylo zapojeno i publikum, které mohlo pomocí barevných kartiček rozhodnout o tom, jestli hlavní hrdiny čeká na konci svoboda nebo otroctví. Zvítězila svoboda.
Hudební nastudování včetně pěveckých výkonů mělo silné i slabší momenty. Ačkoliv dirigentské vedení Václava Dlaska bylo vůči hráčům a pěvcům maximálně vstřícné, nebylo možné se zbavit dojmu, že hráči v orchestru nebyli zcela secvičení a že někteří pěvci až příliš spoléhají na dirigenta, který někdy až moc výrazně komunikoval směrem k jevišti. Diana Hladíková (Zaide) je velmi nadějnou mladou sopranistkou. Přesnější rytmické souznění s orchestrem je snad pouze otázkou častější divadelní praxe a trémy. Herecky byla Diana Hladíková velmi přesvědčivá, v hereckých akcích působila na jevišti velmi živě a věrohodně. Spolu s Jakubem Turkem (Gomatz) vytvořili sehraný pár, který velmi vtipně zahrál veškeré komické situace. Jakub Turek zvládl roli herecky výborně, na jevišti i během pěveckých výstupů působil jistě. U vystoupení Jiřího Poláčka (Allazim) bylo patrné, že má za sebou již zkušenosti na scéně. Pěvecky byl oproti ostatním zpěvákům vyzrálejší a jeho výkon preciznější. Patrné byly také jeho zkušenosti s mozartovským repertoárem (promyšlené užívání dynamiky a frázování). Bude zajímavé sledovat jeho další vývoj. Jan Maria Hájek (Sultan Soliman) působil na scéně velmi dobře herecky. Občasnou nejistotu lze přičíst nedostatku času na přípravu (zastoupil na poslední chvíli jiného indisponovaného pěvce). Josef Kovačič jako Osmin byl výborně připravený, zjevně pěvec s více zkušenostmi a praxí na scéně. Ondřej Král (němá role, Zaram), jehož role byla pojata zcela nově a ku prospěchu věci naddimenzována, vnášel do děje velkou dávku humoru. Otrokům Vladimíru Johnovi a Davidu Ullrichovi režie přiřkla spoustu herecké akce, kterou zvládli s velkou dávkou vtipu a nasazení. Mluvené dialogy (melodramy) zvládli pěvci nad očekávání dobře (zejména Jakub Turek).
Výkony hráčů Orchestru studentů a absolventů Pražské konzervatoře a HAMU byly dost různorodé. Ačkoliv vedení Václava Dlaska bylo vůči hráčům více než velkorysé, nebylo možné se zbavit dojmu, že někteří ze členů orchestru velmi často chyběli na zkouškách či si svůj part dostatečně nenacvičili. Patrně proto byl výkon orchestru kolísavý (silné a slabé momenty) a bude se jistě při dalších plánovaných provedeních zlepšovat. Doufejme, že organizace zkoušek ze strany dirigenta bude v budoucnu přísnější s ohledem na výsledek a přístupy hráčů zodpovědnější.
Nelze jinak než ocenit dramaturgii projektu, čili výběr a propagace zcela netradičního titulu, který je v německy mluvících zemích daleko známější než u nás. I když je Mozartova Zaide pouhým operním fragmentem, na scéně působí zcela plnohodnotně a z hudebního hlediska obsahuje velmi vydařené árie i ansámblové zpěvy. Režijně je Zaide nad očekávání dobře zpracovaná a doufejme, že se od autorského tandemu Josef Kačmarčík a Apolena Veldová dočkáme dalších operních produkcí. Celý projekt má velký potenciál, který bude jistě naplno využit při dalších provedeních opery.
