Trojice Mozartových oper na kvalitní libreta Lorenza da Ponte chodívá v dramaturgických plánech operních divadel často ruku v ruce. Také v Národním divadle tomu tak je a ještě bude, až doplní do svého repertoáru Figarovu svatbu. Po novém Donu Giovannim následovala v sobotu 8. ledna opera Così fan tutte, opět s dirigentem Karstenem Januschkem, který se představil už při premiéře Dona Giovanniho (2021). Ukázalo se však, že jak pro něho, tak i pro orchestr je příběh nevěrných dvojic milenců, Così fan tutte, složitějším oříškem. Považuje-li režisérka Tatjana Gürbaca tuto operu za ze všech tří oper nejhlubší, nejpravdivější, oscilující mezi komedií a tragédií, pak by se patrně slušelo chovat se k jeho hudbě podobně. A to se nestalo. Stěží můžeme zjistit, zda režisérka a dirigent pracovali v propojení nebo paralelně, výsledkem byly dva samostatně plynoucí artefakty, jejichž provázanost nebyla zřetelná. Dirigent si hleděl své muziky a řídil s až pedantskou důsledností výrazně pomalá tempa s ostrými střihy do temp velmi svižných. Orchestr se mu podřizoval poslušně, avšak muzice, již společně produkovali, postupně víc a víc scházela svěžest, vtip, dramatičnost, cit pro divadlo.
Téměř každá z Mozartových oper má svá slabší místa, u Così fan tutte to mohou být některé rozvláčnější pasáže, kvůli nimž opera může působit zdlouhavě a málo dravě. Dvě dlouhá jednání by (s prominutím) zasloužila občasné zeštíhlení, zvláště když obecenstvo po každé árii nebo ansámblu vždy znovu a znovu tleská. Děj se tím vždycky zadrhne a řemen je potřeba znovu nahodit. Abych uvedla nějaký příklad, pak připomenu dvojí árii Fiordiligi. Ta první Come scolio poskytuje pěvkyni dostatek obtížností, které se ve druhé árii ještě stupňují. Téměř vražedný tónový rozsah s velkými intervalovými skoky byl psán pro zpěvačku, která se v právě takových frajkumštech dokázala prosadit. Je pravda, že Kateřina Kněžíková obstála na výbornou, ale přesto bych jí, být umělcem odpovědným za dramaturgii večera, druhou árii odpustila. Už jen proto, aby se nemuseli trápit hráči lesních rohů, jejichž doprovodný part je mimořádně obtížný. Zvláště pro orchestr, který není mozartovským specialistou. Také v souhře orchestřiště s jevištěm občas docházelo k lehkým disproporcím, které měly k vycizelované mozartovské přesnosti daleko.
Večer postihla smůla – barytonista Jiří Hájek obětavě zpíval v ohlášené indispozici, aby umožnil představení. Je to škoda, protože jak hlasově, tak herecky a pohybově patří k vrcholným osobnostem operního souboru Národního divadla a postava Dona Alfonsa je hybatelem celé této operní šarády. Už kvůli panu Hájkovi budeme muset jít na Così fan tutte opakovaně. Naopak představitelka služky obou mladých dam – Dorabelly a Fiordiligi, Despina zajisté nebyla indisponovaná. Předvedla nevýrazný, málo znělý a technický nezralý výkon, který nebyl hoden jeviště Národního divadla. Informace, že Pelageju Kurennaju jsme už viděli jako Ščedrinovu Lolitu (2019) není omluvou pro její angažování v Mozartově opeře.
Kdo nám ještě zbývá? Zejména dvě dvojice oněch milenců. Fiordiligi si po pěvecké stránce dobře rozuměla s Dorabellou Arnheiður Eiríksdóttir, jejich hlasy příjemně souzněly. Ferrando Petra Nekorance byl citlivým mozartovským pěvcem, který dokázal svůj hlas změkčit i patřičně rozsvítit, zatímco nadaný Lukáš Bařák v roli Guglielma poskytoval svým hlasovým prostředkům snad až příliš volnosti a téměř se nezabýval mozartovskými delikátnostmi.
Režisérka Tatjana Gürbaca se pochopitelně snažila prosadit svůj výklad, jak nejlépe mohla. Na scéně a v kostýmech Ingrid Erb vytvářela se svými herci barvitý herecký koncert, v němž neváhala použít mnoha již mnohokrát prověřených špílců. Pánové hrají dosti nemotorně badminton, vzápětí užívají rakety jako hudební nástroje, často spolu zápasí, avšak jejich občasným citovým propadákům se nedá vůbec věřit. Podobně jsou na tom dámy, ale Fiordiligi, která je vždy tou, která si při zkoušce věrnosti připouští i nějaké ty výčitky svědomí, nemůžeme přes její téměř realistickou hru věřit o nic víc. Proč? Paní režisérka řeší mnohé situace silovým způsobem až na ostří nože a neustále kolísá mezi rádoby klauniádou a psychologickým herectvím. Do toho ještě zamíchá služku Despinu v téměř vojenské tmavozelené uniformičce, v níž se vynořuje zpod poklopu v podlaze i s nezbytným kovovým kbelíkem a ostře žlutými rukavicemi. Když ve druhém jednání tyranizuje své paní a nutí je, aby za ni smýčily podlahu, pak už nerozumíme ničemu. Hlavně, že se na jevišti pořád něco děje… a to za každou cenu.
Národní divadlo připravuje Così fan tutte v koprodukci s Nationaltheater Mannheim a má hostovat v zámeckém divadle ve Schwetzingenu. Scénografie je natolik prostá, že ji bude možné umístit i v tom nejmenším divadle. Bělavý trojstěn jako intimní prostor dvou mladých dam je uzavřen téměř bezešvě – i Don Alfonso do něj vstupuje jakýmsi příklopem a ostatní jej pak při svém vstupu roztrhnou (dolejší část trojstěnu je papírová). Abychom byli lépe informováni, na zadní stěnu tohoto objektu se promítají jednotlivé citáty, které by asi měly být duchaplné nebo aspoň vtipné. Někdy je nelze přečíst. Sbor je v prvním jednání ve francouzských uniformách, ve druhém jednání v quasi-rokokovém negližé.
Kostýmy dam a pánů jsou na začátku bělavé, u dam to tak i zůstane, páni se z neelegantních režně bílých obleků převléknou do tmavých kombinéz a přinesou s sebou plnou polní. To je vše. Všichni předstírají, že tyto pány předtím nikdy nespatřili. Konec dobrý, všechno dobré: Guglielmo se věnuje alkoholu a asi v tom bude pokračovat i nadále, Fiordiligi na sebe navléká tmavou pánskou kombinézu a odchází. Totální rozpad vztahů, žádná tolerance…
