Ve svém dlouhém životě jsem měl příležitost poznat několik stovek operních inscenací, ale téměř žádná z nich na mne nezapůsobila tak silně jako inscenace Pucciniho Bohémy v roce 1993. Mladý kanadský režisér Robert Carsen tehdy teprve začínal, nebyl známý a tedy ani drahý. Dnes pendluje mezi operními domy světového jména, momentálně režíruje v Covent Garden, MET, Scale a Opéra Comique. Dá se říci, že ho tehdy Vlámská opera vlastně objevila. Navíc jsem měl možnost s Carsenem spolupracovat v Janáčkově Její pastorkyni se Štefanem Margitou (Laca) a jinými prvotřídními sólisty. Zprvu jsme byli oba dva trochu nejistí, možná i trochu skeptičtí, kam Carsen vlastně míří, jenže po pár týdnech jsme byli oba nadšeni. Podobný vývoj měla i jeho Bohéma. Robert Carsen tehdy dostal nabídku Vlámské opery, společně s bohužel již zemřelým dirigentem Silviem Varvisem, nastudovat hned sedm oper Pucciniho. A La Bohème byla asi ta nejzdařilejší, jeden z mých kolegů dal jeho recenzi vhodný název „Zimní pohádka, která nadále zůstává pohádkou“, uvědomme si, že se jedná o režii, která po 22ti letech ani o trochu nezestárla!
Děj zůstává stejně působivý s několika malými doplňky a jeviště se zdá být zásluhou Carsenova krajana Michaela Levina (výprava a kostýmy) funkčně plné, vlastně jen za pár korun. Na scéně dominují stará kamna s vysokým komínem, jen ve druhém (Café Momus) a třetím dějství (silueta kavárny) si dovolil o trochu víc. V každém případě se díky svojí jednoduchosti a zároveň absolutní srozumitelnosti jedná o ideální produkci pro operní domy s finančními potížemi. Říká se, že když Puccini ve svojí toskánské vile Torre del Lago dokončil scénu skonu Mimi, zůstal dlouho sedět u klavíru a plakal. Měl jsem dojem, že dost návštěvníků obnovené premiéry této až dojemně srozumitelné inscenace bylo v Antverpách v podobném rozpoložení.
Italský režisér Antonino Fogliani sice diriguje ve Scale, Římě, Neapoli a Benátkách, avšak svoji internacionální uměleckou kariéru teprve buduje. Nutno podotknout, že jak Pucciniho partituru, tak i interpretaci operního orchestru představil v dokonalém světle a obdobné to bylo i s pěveckými protagonisty. O Španělce Gal James (Mimi), která si udělala jméno v Janáčkově Pastorkyni, kdosi v Place de l’Opéra napsal: „Se svým zlatým hlasem a doslova magneticky přitahujícím výrazem je James sopranistka, o které se dá jen snít,“ a měl (téměř) pravdu. Uzbek Najmiddin Mavlyanov (Rodolfo) sice není tenor s typickým italským témbrem, ale zvládnul všechna úskalí (a hlavně výšky) své partie bez problémů.
Nadšení Carsenovy inscenace Bohémy ve Vlámské opeře bylo všeobecné a mezitím už sjezdila kus světa. V Antverpách a Gentu je to již třetí repríza (1997, 2001 a 2015/6), tehdejší intendant Marc Clémeur ji vzal do svých dalších působišť: Ženeva, Mannheim, Düsseldorf a Štrasburk. Ozawa ji dirigoval v Japonsku a Carsen přidal vlastní perličku: „Byl jsem velmi potěšen nevšedně pozitivními reakcemi ve Vlámské opeře. Tahle produkce šla svojí vlastní cestou. Čtyři roky po premiéře nám tehdy přišlo upozornění, že v Petrohradu byla k vidění moje upravená verze. Po reklamaci mého manažera se rychle stáhla z programu a já jsem dostal ihned pozvání k prezentování původní originální verze!“ A Robert Carsen dodává: „S Pucciniho cyklem jsem poznal, co chci jako režisér lidem říct.“
