S Janáčkem se v českých divadlech neexperimentuje. Alespoň ne v posledním roce. Pražské Národní divadlo v březnu zahájilo sérii premiér v rámci janáčkovského roku Výlety Páně Broučkovými v režii Slávy Daubnerové, která si nepomáhala žádnou aktualizací nebo ideovou nadstavbou, snad jen výraznými vizuálními prvky, což jí odborná veřejnost moc netolerovala. V říjnu se v Ostravě hrál Osud režírovaný Jiřím Nekvasilem. Jedna z Janáčkových méně hraných a méně povedených oper (pan režisér by mi v otázce povedenosti oponoval) se tam hrála se vší důvěrou v kvality díla, s pokorným výkladem poctivého divadelníka.
V Brně se sice kulisy Bystrouščina života potkávají s prostředím dětského domova Dagmar, což zní jako odvážný zásah, ale na výsledné vyznění to vlastně nemá takový dopad, protože nebýt projekce několika historických fotografií a nápisu, který založení dětského domova připomíná (8. 12. 1928), mohl by si divák scénu plnou dětí vykládat většinou jenom jako jemnou stylizaci a rozmělnění hranic mezi světem zvířat a lidí. Jako hemžení drobotiny všeho druhu. A především celou ideu zastíní výborné herectví a skvěle provedená hudba.
Příhody lišky Bystroušky na zahájení festivalu Janáček Brno 2018 (17. 11.) jste mohli sledovat v přímém přenosu a pokud jste u live streamu chyběli, doporučuji záznam zde. Ale chraň vás Pánbůh poslouchat ho na špatných bednách, protože byste se připravili o čím dál lepší hru brněnského divadelního orchestru. Nevím, čím to je, ale mám dojem, že poslední dvě premiéry, které jsem v Brně slyšela, tedy Libuše a Příhody lišky Bystroušky, nabídly divákům o třídu lepší orchestrální muzikantství než v minulých letech. Možná nové nástroje, intenzivnější zkoušky, detailnější práce na obsahu? Jisté je, že hraje přesně (což u ostatních orchestrů není samozřejmost) a muzikálně. Libuše se hrála v akusticky vražedném prostředí výstaviště, a přesto byl orchestr (dir. Robert Kružík) jedním z hlavních zdrojů dramatu, konfliktu, gradace – tzn. plastická práce s dynamikou, komunikace uvnitř nástrojových skupin, barevnost! Janáček se u nás poslední dobou často hraje technicistně, tedy „současně“ – ostré kontrasty, rovné fráze, sušší zvuk, a i poslední brněnská Káťa Kabanová v roce 2016 šla touto cestou. Zatímco Liška Bystrouška pod vedením Marka Ivanoviće měla měkkost (žestě!), barevnou proměnlivost („les mění světlo každou minutu,“ jak přemítal Janáček nad Bystrouškou), smyčce věděly, kdy se nadechnout ke kantiléně (pokud lze u Janáčka o kantiléně mluvit) a kdy zjedovatět („Kdyby ne much, člověk by v tu minutu usnul“). Byť to byl Janáček se vší akcentovanou nervností, měl v sobě i něžnost, lyriku a pečlivě hlídanou dynamiku („Přece se nejedna o to, vyburcovat mrtve z věčneho spanku!“)
Pokud bych stejnou nekompromisní kvalitu, jakou jsem slyšela u orchestru, vyžadovala i po zpěvácích, obstojí pouze revírník Svatopluka Sema, byť byli všichni skvělí a zaslouží poklonu. Technicky bezstarostný, s tradičně bravurní deklamací, činoherním přístupem k roli, zpíval revírníka na mezinárodní úrovni. Jana Šrejma Kačírková exceluje ve velké italské opeře, Václava Krejčí Housková mě naposledy obrovsky potěšila jako Radmila v Libuši, a jako liščí pár patřily k hlavním oporám i v téhle inscenaci, ale Janáček jim připravil oříšek, který není snadné jen tak rozlousknout. Pokud by Thálie měly kategorii Nejlepší mužský pěvecký výkon s přihlédnutím k nářečí, musel by ji dostat Roman Hoza za Haraštu (a nebýt neznělé spodní polohy – zase ten komplikovaný Janáček – řadila bych ho vedle Svatopluka Sema), výborné výkony předvedli Jan Šťáva, Ondřej Koplík nebo Daniela Straková-Šedrlová.
K režiím Jiřího Heřmana patří dlouhodobě akcent na vizuální vjemy, které občas jakoby upozadily vztahovou a emoční stránku věci, tady se podle mě oba aspekty potkaly k naplněné symbióze. Přeplněnost jeviště (hračky, šály, skořápky, křídla smutných vážek a kdovíco ještě) mi konvenovala s přehršlí motivů v partituře a občasné odchylky od libreta vycházející z přesunutí děje mezi děti v dětském domově jsem po několika minutách přestala vnímat, protože nad vším stála hravost, lidskost a opravdovost konání každé bytosti na jevišti. Důležitější než logika libreta je tu fantazie, skvěle podpořená zdánlivou nekonečností scény Dragana Stojčevského nebo hrou světel a stínů Daniela Tesaře (stín je mnohdy reálnější hrozba než cokoliv z našeho trojrozměrného světa, obzvlášť jste-li malé dítě). Brněnská Bystrouška se vydařila, festival je zahájen. Můžeme se těšit, co dalšího přinese: koncertní Šárku, recitál Thomase Adèse nebo Pountneyho a Hanusovu inscenaci Z mrtvého domu.
