Konec roku starého a začátek nového přináší Christianu Thielemannovi dvě zásadní události. Vedle premiérového vystoupení na Novoročním koncertě 2019 s Vídeňskými filharmoniky, který jistě mnoho z nás bude rádo sledovat, je to právě prosincové hudební nastudování Ariadny na Naxu pro drážďanskou Semperoper. Velice rozličné, avšak celkově malé nástrojové obsazení této opery dokázal Thielemann prostřednictvím Staatskapelle Dresden využít do nejmenšího detailu. Snažit se rozebrat hudební provedení jiným způsobem než jednoduchým, ale o to výstižnějším patetickým konstatováním, že to byla zvuková paráda, by bylo zbytečné, a tak pojďme plnou parou k pěvcům. Pro jeden večer se sešlo excelentních hlasů více než dost.
K sopránu Danielly Fally, jež snad byla oděna do šatů Červené karkulky, jsem historicky v několika diskusích zaznamenal pár rozporuplných poznámek, z pohledu mého je ovšem Zerbinettou výtečnou a jsem rád, že se na tom shoduji právě s Thielemannem, jehož celkem čtyřikrát zdvižený palec směrem k této rakouské pěvkyni, a to v momentě, kdy dozpívala své velké koloraturní sólo, mluví za vše. Bulharka Krassimira Stoyanova je v ideální fázi své kariéry, s velkým úspěchem a jakousi vnitřní elegancí a zkušeným nadhledem se zhostila úlohy primadony a Ariadny. Vedle znamenité techniky, plně sloužící ku prospěchu jejího barevného sopránu, to bylo intenzivní vcítění se do role, za které ji drážďanské publikum též aplaudovalo. Dlouhodobě hudební svět upozorňuji na dámu, jejíž jméno je Daniela Sindram. Sečtu-li účinek zpěvu dvou již výše uvedených pěvkyň v celek a umocním jej, je to právě mezzosoprán této rodačky z Norimberku, který takto vyznívá a na cílové pásce vítězí. Byla to sice „jen“ role skladatele, ale ohromujícím způsobem dokonale komplexní provedená.
Režie v rámci prologu zastihuje amerického tenoristu Stephena Goulda v županu, což není nikterak důležité ve srovnání s tím, v jaké formě tohoto pěvce zastihuje jeho nedlouhý a přesto velice náročný výstup ke konci opery. Stabilita výkonů v nespočtu operních produkcí je tím, co zdobí kariéru tohoto lva mezi světovými tenoristy. Kromě krále Goulda mezi ostatními menšími mužskými rolemi (pominu-li celebritu Alexandra Pereiru v mluvené roli a vždy skvělého Alberta Dohmena jako učitele hudby) ještě stojí za zmínku jméno Rafael Fingerlos, který pěkně vystřihl Harlekýna. Mezi ženami je bezpodmínečně nutné připomenout sasko-finský div jménem Tuuli Takala (Echo), která je dle mého soudu podobným zjevením, jakým je na české koncertní scéně často se prezentující Christiane Karg. Jsou pěvci, jejichž vzezření, které je zdobí v civilním životě, plně zapadá do příběhu, jehož součástí mají být na scéně a nemusí se tak cestou na jeviště stavovat v maskérně. Předpokládám, že to není případ našeho barytonisty Jiřího Rajniše, který si jako člen mladého ansámblu Semperoper báječně zahrál a zazpíval roli „Perückenmachera“. Toto krásné slovo se mi ani nechce překládat. Však se na Jiřího jeďte podívat, stojí to za to.
Ariadna na Naxu je operou, do které může inscenační tým zařadit jakoukoliv hloupost, a přesto si tento krok při vysvětlování svého divadelního konání více méně obhájí. Takto je ji třeba brát, je nutno ji sledovat s nadhledem a mít schopnost se částečně odpoutat od vizuální složky a plnými doušky si užívat kompoziční experimenty, kterými ji bravurně vybavil Richard Strauss. V Drážďanech se naštěstí výše zmíněné v nové inscenaci režiséra Davida Hermanna dělo pomálu. Holá stěna a troje dveře v prologu nebyly sice nikterak originální a nelze hovořit o pastvě pro oči, režie však s umělci na scéně pracovala obratně a v žádném případě nenudila. Druhá část večera pak byla provedením designu scény vyloženě zdařilá a atraktivní. Paulu Zollerovi dopomohlo i světlo renomovaného tvůrce Fabrice Keboura. Na pódiu byla vidět tvůrčí radost, pohyb, abstrakce i vtip, to vše v inteligentně laděném formátu, který se musí líbit.
