Pořád hutnější program, neúnavnost a zápal organizátorů i náročná hudba. Absolvovat celý program Ostravských dnů nové hudby je těžké i pro posluchače, který soudobou hudbu miluje. Ale extrémy patří k charakteristikám festivalu a ze silného sevření mimořádného repertoáru lze čerpat mentální sílu do proudu běžné sezony na celý rok.
Festival letos trval devět dní, když počítám i předprogram oficiálního zahájení. Tradiční minimaraton elektronické hudby připravil Michal Rataj a poskytl posluchačům solidní přehled současných trendů v oboru. Elektroakustická hudba je dnes technologicky velmi snadno přístupná a generuje množství autorů od improvizátorů až po skladatele pracující s konkrétními zvuky.
O dvou protilehlých zvukových polohách se mohli přesvědčit i posluchači stanice Vltava v přímém přenosu, který zahájila performerka Martyna Poznanska sofistikovaným mixem terénních nahrávek a zakončil Pierre Alexandre Tremblay noiseovou improvizací. Jak mě první věc zaujala a přitáhla, tak mě druhá vyhnala ze sálu ven – na chodbě z ní bylo slyšet ještě pořád dost a zvláštního vůbec nic. Výraznou výjimkou z celého minimaratonu byla Pamela Stickney – virtuózně ovládala theremin i analogové efekty, její střídmé a sofistikované vystoupení zanechalo opravdu silný dojem. Důležitý byl pro mě především první den festivalu, který minimaratonu předcházel. Na programu byla mimo jiné opera Lady Blancarosa českého skladatele Rudolfa Komorouse žijícího od roku 1968 v USA a Kanadě. Letos již čtyřiaosmdesátiletý Komorous je u nás prakticky úplně zapomenutý, přitom přinejmenším v žánru komorní opery patří k výrazným zjevům. Narozdíl od mnoha soudobých autorů má také klasickou operní praxi: byl fagotistou orchestru Státní opery v Praze a konvenční operní repertoár zná důkladně i zevnitř. Do jeho vlastní tvorby z něj snad nic přímo nepřešlo, ale řekl bych, že má perfektně zvládnuté plynutí jevištního času. Jeho opery dramaticky fungují, nevlečou se ani příliš nespěchají. Přitom k udržení pozornosti nepotřebují okázalé dramatické vrcholy ani vtípky. Instrumentace je skromná, pěvecké obsazení minimální – Lady Blancarosa si vystačí se dvěma zpěvačkami a jednou mužskou němou rolí. Katalin Károlyi a Sára Dezsö v hlavních rolích zazpívaly výborně, Tomáš Procházka působil jako pohyblivý scénický objekt. Inscenace divadla Handa Gote mi přišla nerušící i nepodnětná. Opera sama na mě celkově zapůsobila skoro stejně dobře jako No No Mija minulý rok – tu ale Jiří Nekvasil mnohem lépe inscenoval. Povzbuzující bylo setkání s takřka punkovou energií houslového dua String Noise v předcházející části programu.
Hudba pro tři orchestry a zpěv mládenců
Oficiální zahajovací koncert našel svoje místo ve zrekonstruovaném Trojhalí Karolína. Program se soustředil kolem provedení kompozice pro tři orchestry Gruppen Karlheinze Stockhausena, která byla obklopená dalšími trojorchestrálními kusy, elektroakustickým Gesang der Jünglinge a završena paralelním provedením Atlasu Eclipticalis a Winter Music Johna Cage s účastí Hornické kapely ze Stonavy. Velkolepý program se částečně vracel k začátkům Ostravských dnů a také k otci soudobé hudby („Jsem jedno z tvých dětí, Johne, ať se ti to líbí, nebo ne“ řekl kdysi Cageovi Philipp Glass). Gruppen byly festivalovým začátkem, který hýřil barvami, zvuky, prostorovým vnímáním i efekty lépe než pomyslný ohňostroj. Akustika trojhalí byla nervózně očekávanou a obávanou neznámou a ačkoli má daleko k ušlechtilému a měkkému koncertnímu zvuku, její industriální charakter Stockhausenovi seděl. Kompozice je postavená na symetrické dvanáctitónové řadě, rozdělená do 174 skupin – odtud název – a navíc pracuje s tempovou řadou: „tempová oktáva“ 60 až 120 čtvrťových not za minutu je rozdělena na dvanáct stejných intervalů, což vede také k poněkud bizarním předpisům 75,5 čtvrtek za minutu apod. Extrémní multisystém je při poslechu absolutně neproniknutelný a výsledek se kruhem setkává s dojmem volné improvizace. V tišších pasážích skladby výborně zapracovala akustika Trojhalí, která vytáhla komorní charakter jednotlivých skupin a čitelným přiostřeným zvukem umožnila přesně vnímat, z čeho se skládají. Tři orchestry byly podle předpisu rozmístěny před publikem a po stranách, prostorové přelévání zvuku dalo pádnou odpověď na otázku, zda si milovník hudby nevystačí s nahrávkami. Pokud to není jasné: ne, nevystačí, tohle vám žádná domácí aparatura nezprostředkuje. Stejně – a pro mě nanejvýš překvapivě – zafungovala reprodukce nahrávky Gesang der Jünglinge. Čtyřkanálový zvuk na výborné aparatuře v tak velkém prostoru je v domácích podmínkách rovněž těžko dosažitelný. Nebyl jsem sám, kdo měl pocit, že známou skladbu slyší vlastně poprvé. Elektroakustická kompozice také zasadila těžkou ránu účastníkům předchozího minimaratonu – během osmi hodin na něm nezaznělo nic, co by se Stockhausenovi jen částečně blížilo.
K Ostravským dnů nepatří jen koncerty, ale také institut. Skladby jeho účastníků jsou zařazovány do běžných programů a dostává se jim tak konfrontace s etablovanými skladateli dneška i „klasiky“ druhé poloviny 20. století. Je to také výjimečná příležitost slyšet úplné novinky v kvalitním provedení, ne odvrzané školními orchestříky. Koncert pro tři orchestry tak zahájila kompozice beautiful to me. ah Jacka Sotomskiho. Kombinování dvou náladotvorných prostředků – vzestupné chromatické řady a dramatického tremola – působila jako poněkud polopatická ilustrace názvu vypůjčeného z erotického filmu Rocca Siffrediho a tři orchestry u ní snad ani nemusely být. Maximálně působivé byly Three Petals (Tři okvětní lístky) Phila Niblocka. Pomalá proměna táhlého souzvuku z dur do moll prostřednictvým neurčitých a nenápadných intonačních posuvů se mírně minula s mým vnitřním časem – pro mě by mohla být o nějakých pět minut kratší, ale to je čistě individuální záležitost. Niblockův „harmonický minimalismus“ pracuje sám o sobě spolehlivě.
V centru Variací pro tři orchestry Petra Kotíka stálo jeho vokálně-instrumentální pásmo na texty Gertrude Stein Many Many Women. Z něj se odvíjela rozsáhlá třetí věta pětidílné kompozice a vracela se k němu i kóda. Charakteristicky nekonečné a toulavé chorální melodie v paralelních kvintách patří k výrazným poznávacím znakům Kotíkovy tvorby. Toulavé byly i variace, které se ale i bez uvedení zpracovávaného tématu točily kolem jednoho zdroje – pouze tušeného, ale o to dráždivějšího.
Atlas Eclipticalis napsal John Cage na základě hvězdného atlasu českého astronoma Antonína Bečváře, jeho paralelní provedení s klavírní Winter Music téhož autora patří ke kořenům soudobé hudby. Johna Cage připomněl i interpret klavírního partu, skladatel Christian Wolff. Ten patřil k nejužšímu okruhu Cageových žáků, spolupracovníků a spřízněných duší vedle Mortona Feldmana a Earleho Browna. Hornická kapela ze Stonavy přispěla několika běžnými polkami a valčíky, které dodaly závěru koncertu poněkud bizarní rozměr. Jejich sevřené malé formy ale svým způsobem zdůraznily jiný druh organizace času, který je Cageovým skladbám vlastní.
Provedení postupně či společně vedli Petr Kotík, Johannes Kalitzke a Rolf Gupta, v dalších dnech festivalu se k nejvytíženějším dirigentům připojil ještě Ondřej Vrabec, Carl Bettendorf a Roland Kluttig.
Janáčkova filharmonie Ostrava v plné síle
Důležitou úlohu hrála při prvním koncertu Janáčkova filharmonie Ostrava, která je pravidelným účastníkem festivalu. V celkovém programu ji čekal ještě velký orchestrální program a závěrečný koncert. Symfonický orchestr je pro festival soudobé hudby, který se nechce repertoárově omezovat, naprostou nezbytností. Teď jde o to, aby členové standardního tělesa, kteří hrávají v sezóně svým abonentům konvenční repertoár a jsou tak spokojení, našli pozitivní vztah také k věcem pro ně nezvyklým a navíc hráčsky značně pracným. V tomto směru proběhl letošní ročník velmi uspokojivě, orchestr se choval většinou ukázněně a nechával si své protesty – pokud na ně myslel – víceméně pro sebe, což nebývalo vždy pravidlem. Jeho výkon při úvodním koncertu byl výborný. Sólista William Lang o tři dny později strhl v trombonovém koncertu Troorkh Iannise Xenakise dechovou sekci k oslnivému výkonu. Kvalitu hodnou živého záznamu mělo provedení Dvojkoncertu pro flétnu a hoboj Györgyho Ligetiho při závěrečném koncertu festivalu – taková zvuková i rytmická preciznost se slyší málokdy. Vynikající provedení maličko zastínilo i předcházející Komorní koncert pro housle a klavír Albana Berga, ačkoliv Hana Kotková i Daan Vandewalle zahráli perfektně a dechy Ostravské bandy hrály všemi barvami.
Velcí sólisté závěrečnému večeru vůbec dominovali a pravidlo potvrdil i skvělý Reinhold Friedrich svou interpretací partu sólové trubky v kompozici Nobody Knows de Trouble I See Bernda Aloise Zimmermanna. Dílo rafinovaně reflektující starý spirituál uzavřelo Ostravské dny naprosto fenomenálním způsobem. A dlužno říci, že Janáčkova filharmonie nezůstávala ve finále festivalu pozadu, nenechala sólisty, aby se ve svém zaujetí koupali sami, a byla jim dobrým, podporujícím partnerem.
Mohu-li si dovolit malou spekulaci, tak mám dojem, že orchestr je schopen se s novou hudbou velmi slušně vypořádat a dokáže si alespoň k některým kompozicím najít i vstřícný vztah, ale něco prostě nepřekousne a je otázka, jak moc se s jeho členy někdo baví o tom, co a proč se jim z novot vlastně líbí, či nelíbí. Nemohu se zbavit dojmu, že v současné době orchestr trpí jakousi „vleklou otravou Feldmanem“, jemuž věnoval pod vedením Petra Kotíka velký koncert před třemi lety v New Yorku. Od té doby je ho zřejmě přesycený a má ho zkrátka po všech stránkách plné zuby. Možná by neuškodilo zásadního, leč orchestru v současné době zřejmě nepříliš příjemného Feldmana chvíli vynechat – pro jeden ročník by se nic nestalo.
Všechno nejlepší. Desáté narozeniny Ostravské bandy
Další velká událost Ostravských dnů nové hudby 2015 měla částečně interní ráz, ale pro dlouhodobější účastníky a příznivce festivalu znamenala hodně. Byly to desáté narozeniny Ostravské bandy, která se z účelového tělesa pro potřeby festivalu vypracovala na komorní orchestr světových parametrů. Jejím narozeninám jsem věnoval samostatný text, který by měl vyjít v říjnové Harmonii, na festivalu jí byly věnovány dva samostatné večery. Ostravská banda dostává od svého zakladatele Petra Kotíka odměny vojenského charakteru – za splnění těžkého úkolu přichází úkol ještě těžší. Vytížení hudebníků je nadlidské, letos hráli prakticky pořád a když nehráli, tak zkoušeli. První večer byl v rámci programů bandy vcelku běžný a kromě zběžného přehrání „Happy birthday to you“ (vlastně spíš „to us“) se nic narozeninového nestalo. Ostravská banda ale běžně hraje extrémně náročný repertoár se samozřejmostí, s jakou jiní lidé pijí čaj – její běžná vystoupení jsou svátkem pokaždé.
V centru prvního narozeninového programu pro mě byla především skladba Petra Cíglera Daily Patterns. Denně se opakující vzorce lidského chování se v ní bez povrchností a návodných hudebních legrácek promítají do hudebních vzorců melodických i rytmických, které spolu komunikují, přelévají se jeden do druhého, překrývají se, spolupracují a konkurují si, až uplynou jako každý den. Formální hříčky – například použití paralelních řad postupujících v rozdílných intervalech – i pestré rytmické šablony vtahují posluchače do zábavného a chytrého dobrodružství. Hana Kotková zahrála s bandou fantasticky Alegoria della notte (Alegorii noci) pro housle a orchestr Salvatora Sciarrina. Osobitá reflexe Mendelssohnova houslového koncertu postihla v intepretaci sólistky i orchestru jak romantický zdroj, tak osobitou zvukovost Sciarrinových kompozic. Na závěr koncertu se ke skromnému akustickému obsazení přidala elektrická kytara, dva syntezátory a elektronika. Bernhard Lang ve svých Loops for Dr. X (Smyčky pro Dr. X) vyšel z filmů s Borisem Karloffem, odvolal se i na Franka Zappu a jeho adoraci monster movies v úvodu skladby Cheepnis. V kompozici si vtipně pohrával se zvukovými klišé filmové hudby, elektronikou i živě hranými smyčkami.
Během večera byly uvedeny také čtyři skladby účastníků institutu. Asi nejlépe na mě z kompozičního hlediska zapůsobil Humayun Tomothyho Page nazvaný podle jednoho módu ze Středního Východu – melodii violoncell oplétal orchestr zvukovými miniaturami. Hummingbird Lovers je poněkud naivní kompozice, které hodně pomohla interpretace sólových partů duem String Noise. Aspoň jmény připomenu Septenarium Kamila Kruka a Chester, NJ Devina Maxwella. Skladatelským propadákem večera byla patetická kompozice Remember skladatelky Ushio Torikai. Tryzna za oběti válek a terorismu s exaltovaným přednesem vokálního partu (Thomas Buckner) by se lépe hodila k ceremoniálu u pomníku padlým než na koncert.
Dlouhý koncert Ostravské bandy měl předvečerní předehru: klavírista Daan Vandewalle věnoval svůj recitál dílu Christiana Wolffa. Vandewalle je klavírista skvělý, technicky vybavený, s ohromnou kulturou úhozu i charismatický, po této stránce klavírní virtuóz jak si ho posluchač představuje.
Orientuje se ale na soudobou hudbu, jeho zaujaté a soustředěné výkony dokážou strhnout publikum i při velmi náročných a velmi dlouhých skladbách. Svoje umění i soustředění věnoval pořadu, který ve výsledku vyzněl víc jako uctivý hold legendárnímu skladateli než jako opravdový hudební zážitek. Úvodní Suite II z 60. let je kompozice zřetelně odkazující k Cageovskému stylu osamělých, přesně načasovaných zvuků i ticha, s Vandewallem ji hrál hornista Ostravské bandy Daniel Costello. Stěžejní část večera tvořila téměř hodinová skladba Long Piano z let (2004–2005) s podtitulem Mírový pochod. Pokud jsem melodie Petra Kotíka nazval toulavými a myslel to jen v dobrém, tady už se mi zdálo, že skladba mezi nahodilými motivky, nahozenými tématy a stylovými zdroji vysloveně bloudí. Nemohl jsem se v ní ničeho chytit a soustředění Daana Vandewalla bylo nezbytné pro moje soustředění vlastní.
Jak identitu nalézt a jak se jí zbavit. Operní pátek Ostravských dnů
Po uvedení opery Lohengrin během minulého ročníku – jednalo se samozřejmě o psychologickou interpretaci legendy zkomponovanou Salvatorem Sciarrinem, nikoli o Wagnera – zařadily Ostravské dny i pro letošek jeden operní den. Mimořádně očekávanou událostí bylo provedení opery George Lewise Afterword (Doslov) v inscenaci Seana Griffina. Opera byla uvedena jako „afroamerická“, a pokud jsem si s takovou charakteristikou nevěděl úplně rady, dílo samo ji sice rozklíčovalo, ale vyvolalo mnoho dalších nejasností a neuchopitelností. Byly to ovšem nejasnosti a neuchopitelnosti podnětné, náměty k přemýšlení a analýzám na hodně dlouhou dobu. Opera se zabývá cestou Afroameričanů od otroctví přes snahu o asimilaci a etablování rasy považované za méněcennou. Afroameričané své rovnocenné místo ve společnosti v průběhu díla nacházejí, ale průvodním jevem je ztráta etnické identity, která se rozpustila v bílé křesťanské kultuře. Obtížné hledání a nacházení vlastních kořenů je zatím poslední etapou komplikovaného mnohosměrného putování. Protagonisté opery se pochopitelně odvolávají na vlastní hudbu, ta je pro ně zdrojem svébytnosti i obrazem odcizení, odráží se v ní všechny jejich problémy. Libreto i inscenace pracují s množstvím kulturních odkazů, aluzí a citátů, které Evropan bez hlubšího studia vůbec nemůže pochopit a dílo ho může oslovit spíš rámcově. Naštěstí je v něm – bez přímého vyslovení – přítomen i obecný přesah. Podobnou cestou si může projít lecjaká komunita – od ponižované či provokující výlučnosti, přes splynutí s davem doprovázené obroušením ostří charakteristických rysů, až po znovunalézání vlastních kořenů. Hudba působila především v mezihrách improvizovaným dojmem, ačkoli byla zapsaná – improvizátor se v Georgu Lewisovi nezapřel ani při kompozici. Perfektní výkony předvedli zpěváci: sopranistka Joelle LaMarre, altistka Gwendolyn Brown a tenorista Julian Terrell Otis jako by vypadli z vynikající inscenace Porgyho a Bess. Všichni měli krásné, objemné a charakteristické hlasy, navíc se perfektně pojily v ansámblech. Mezi soudobými operami, kde je zpěv často odsouván do nevyčnívající role, působili jako oslnivé zjevení.
Druhým představením bylo uvedení dopracované verze opery Masterpieces (Mistrovská díla) Petra Kotíka, jejíž provedení v původním tvaru jsme mohli slyšet před rokem na festivalu New Opera Days Ostrava. Jedná se o masivní příval textů Gertrude Stein, v jehož základu se pořád dokola motají úvahy o tom, co je podmínkou vzniku mistrovského díla. Podle Gertrude Stein – a jistě i Petra Kotíka – je touto podmínkou nutnost zapomenout na vlastní identitu. V textu to připomíná i citát Pabla Picassa, který odmítal jediný vliv na svoji tvorbu – totiž svůj vlastní. Osobní identitě se dostává ponižující charakteristiky: víme o ní proto, že nás pozná náš psík. Zbavit se vlastní identity je ovšem mimořádně obtížné, proto je mistrovských děl tak málo. Petr Kotík podstatně rozšířil libreto a nechal původní zhudebněný materiál komentovat trojicí vypravěčů. Více tak vynikla ansámblová místa v charakteristických kvintách a hudba jako by se měla víc od čeho odrazit. Rozšířená byla instrumentální složka – pořád velmi komorní a úsporná, ale housle přestaly být jediným melodickým nástrojem, přidala se k nim trubka, hoboj a lesní roh.
Proti původní verzi dílu pomohla nová inscenace. Dobré bylo už to, že Pauline Kim Harris nehrála rozsáhlou předehru, v níž střídala housle a violu, do přicházejícího publika, ale jako plnohodnotný instrumentální úvod. Jiří Nekvasil se ve scénickém řešení nesnažil ilustrovat vnějšími prostředky vnitřní dramata, nechal sopranistku Kamalu Sankaram pomalu postupovat směrem k publiku po širokém bílém pásu, občas se k ní připojoval trojčlenný mužský ansámbl. Vypravěči seděli v přízemí hlediště, kde byla v boční uličce umístěná i skupinka instrumentalistů. Publiku patřily balkóny a lóže, celá inscenace byla vytvořená pro sledování z nadhledu, v souladu s „objektivním“ a antiemocionálním vyzněním celého díla.
Afterword i Masterpieces vytvořily v jednom večeru pozoruhodně kontrastní celek. První se věnovala nutnosti nalézt identitu etnika, druhá ještě naléhavější nutnosti zbavit se identity vlastní.
Ostravské centrum nové hudby, které v čele s Petrem Kotíkem festival pořádá, by mělo více dbát na kvalitu textů v katalogu a především na překlady textů v tištěných programech i titulcích. Texty děl by měly být uváděny důsledně také v původním jazyce, nejen v české a anglické verzi. V případě notoricky známých a několikrát přeložených textů, jako je Jáma a kyvadlo, snad není potřeba použít nový a mizerný překlad. V porovnání s množstvím dobře udělané práce jsou to drobnosti, ale ve festivalových materiálech i představeních straší úplně zbytečně.
Ostravské dny nové hudby mají za sebou zdařilý ročník, na hranice svých možností si během něj sáhli interpreti i publikum. Bylo to očistné zkoumání, během nějž jako by mizely všechny hranice ostatní. Jako by na devět dní neexistovalo nic jiného než hudba.
