Novou, z větší části přesvědčivou, a hudebně bezchybnou inscenaci opery režíroval v Královské opeře v Covent Garden v únoru renomovaný Brit Richard Jones; scénu navrhl další Brit, Antony McDonald, a osvětlení navrhla Britka Lucy Carter. Obsazení se skládalo převážně z britských zpěváků, s výjimkou jedné Američanky, jedné Australanky a jedné zpěvačky ze Severního Irska; v inscenaci vystoupil pouze jeden český zpěvák, tenorista Pavel Černoch.
Americká sopranistka Amanda Majeski, která jak v roli, tak v Covent Garden vystoupila poprvé, byla nezapomenutelná Káťa. Vysoká, štíhlá jako proutek a s klidným půvabem, dokázala vykreslit různé odstíny charakteru Janáčkovy zranitelné hrdinky s naprostým přesvědčením (navíc její čeština byla velmi dobrá). Byla to nejlepší Káťa, kterou jsem kdy v Evropě viděla nejen já, ale zřejmě i řada britských recenzentů: „Pokud letos došlo na nějaké operní scéně k přesvědčivějšímu výkonu než podala Amanda Majeski v titulní roli této Janáčkovy opery, budu potřebovat novou zásobu superlativů,“ napsal Richard Morrison v listu The Times. „Je nepravděpodobné, že byste se mohli někde setkat s Káťou, kterou by nějaká jiná zpěvačka zahrála s větší hloubkou, nebo ji zazpívala pozoruhodněji než tato americká sopranistka.“ Velmi pochvalně se vyjádřil i Tim Ashley v deníku The Guardian: „Majeski, v jednom z nejlepších domácích debutů během posledních let, zpívá s pozoruhodnou zodpovědností a se zářivým tónem, a zkoumá Kátinu trýzněnou duši a krizi svědomí s neochvějnou pravdivostí.“
Majeski má jak sytý prsní rejstřík, tak krásné výšky; ve scéně, v níž Káťa vzpomíná na své dětství, a přiznává se, že ji Boris okouzlil, byl tón jejího hlasu – v jedné z Janáčkových nejkratších, ale nejkrásnějších melodických frází („Varjo, nemohu spát“) – doslova srdcelomný. Neméně působivé byly její duety s Borisem a její závěrečná scéna. Pavel Černoch, který v této roli v Covent Garden rovněž vystoupil poprvé, byl – jak správně upozornili někteří britští recenzenti – jejím rovnocenným partnerem. Jeho tón byl vřelý, a vášnivého, ale váhavého Borise ztvárnil přesvědčivě. S minimálním pohybovým aparátem jej dokázal hladce předvést jako svůdného elegána, zamilovaného mladého muže, a něžného, ale nakonec fatálně bezradného milence.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=cYQ4NMVQ2wI[/spvideo]
Mezi ostatními představiteli vynikla především půvabná, drobná Varvara (mladá australská mezzosopranistka Emily Edmonds, ačkoliv její čeština vyžaduje ještě trochu práce); dobrý výkon předvedl i Kudrjáš, zde ztvárněn spíš jako společensky ne zrovna obratný mladík (anglický tenorista Andrew Tortise, s celkem dobrou výslovností). Dikoj (britský basista Clive Bayley) mne na začátku opery nepřesvědčil, ale ocenila jsem jej ve scéně s Kabanichou ve 2. dějství (ačkoliv jeho češtinu nebylo snadné sledovat). A britský tenorista Andrew Staples ztvárnil Tichona s takovou empatií, že ho bylo publiku málem líto, i když – jak poznamenal jeden recenzent – bylo v této inscenaci těžké pochopit, proč si Káťa už dávno nesbalila kufry a neodešla od něj. Musím přiznat, že jakkoliv hudbu této opery miluji, Kátinu bezmocnost jsem vždy málo chápala i já, a to v jakékoliv inscenaci… Kabanicha (významná britská mezzosopranistka Susan Bickley) však měla v podstatě jen jednu dimenzi. V jiných inscenacích, které jsem v minulosti viděla, nebo v nich pracovala, se její představitelky snažily vycítit v roli alespoň nějaký další rys postavy, dokonce i smysl pro humor. V této inscenaci však nebyl ani nástin něčeho podobného. Dala bych také přednost sytější barvě hlasu, navíc zpěvaččina dikce často nebyla zcela čistá.
Zajímavým aspektem inscenace byl stylizovaný, někdy téměř taneční pohyb interpretů. Choreografka australského původu Sarah Fahie, která spolupracovala s Richardem Jonesem v mnoha jeho předchozích inscenacích, často sladila pohyby jednotlivých postav s Janáčkovými krátkými rytmickými frázemi. U těch zpěváků, kteří měli určitou přirozenou eleganci nebo graciéznost, to fungovalo velmi dobře: například scéna, ve které Káťa a Varvara zápasí s hravostí o klíč k vrátkům do zahrady, byla kouzelná. V podání interpretů s menší kulturou pohybu tato stylizace ale nebyla vždy úspěšná.
Kátin monolog a poslední scéna s Borisem se někdy zdají být dlouhé, v této inscenaci však ne. A tak jako v jiných inscenacích, ani zde nevidíme Kátin skok do Volhy. Vidíme jen její mrtvolu v mokrých šatech, kterou se Tichon marně snaží oživit, pozvednout ji a ba i s ní po scéně chodit. Tato část inscenace mi však silně připomněla inscenaci Konwitchného Oněgina – i tam se protagonista, po souboji s Lenským, podobně snaží chodit s mrtvým tělem svého přítele. Vzpomínám si živě, že když jsem před lety viděla tuto inscenaci v Bratislavě, někteří diváci byli pobouřeni, ba šokováni („to bolo strašné, ako ho tam vláčil,“ poznamenala moje sousedka v divadle). Mně však připadala scéna přesvědčivá. Jen bych si přála, abych tuto techniku viděla v inscenaci Káti poprvé – nepochybně bych ji pak považovala za účinnější.
Anglický dirigent Edward Gardner – v dlouho očekávaném debutu v Covent Garden (i když v roce 2006 zde dirigoval Mozartův Il Re Pastore, na menší scéně Linbury) – se ukázal jako výborný janáčkovský interpret: s nezvratným instinktem dokázal vytěžit z partitury Janáčkovy šesté opery jak veškerou lyriku, tak pocit fundamentálního neklidu. Orchestr hrál perfektně, s obrovskou pozorností k detailům. Čtyřiačtyřicetiletý Gardner byl v letech 2007 až 2015 hudebním ředitelem v londýnské English National Opera a několikrát hostoval i v newyorské MET; působil také v Lyric Opera v Chicagu, v Pařížské Opeře, milánské La Scale a na dalších scénách; od roku 2013 je šéfdirigentem Bergen Pilharmonic, jednoho z nejstarších orchestrů na světě, s nímž již vystoupil na Proms a v Edinburghu. Letos na jaře bude s orchestrem na turné v Holandsku a Německu.
Gardner hudbu opery očividně miluje: „Janáček je neuvěřitelně blízký mému srdci,“ prohlásil v nedávném rozhovoru na portálu rozhlasové stanice Classic FM. Gardner již uvedl a natočil několik skladatelových symfonických děl, ale londýnská Káťa byla jeho první. „Janáček má geniální dar zrcadlit v hudbě přesně to, co je třeba na scéně, a nikdy nedělá kompromisy.“ Gardner již spolupracoval jak s Pavlem Černochem, tak s Amandou Majeski: s Černochem v Oněginovi v Paříži, a s Majeski v Růžovém kavalírovi v Lyric Opera Chicago. V Covent Garden však všichni tři vystoupili poprvé, a jak řekl Gardner ve stejném rozhovoru, „je krásné, že jsme zde my tři debutovali společně… Vzhledem k tomu, že jsem už pracoval s těmito kolegy na jiném velkém projektu, mám pocit, že si můžeme opravdu věřit, a cítím, že jdu správným směrem.“
Káťa byla druhou operou v současném Janáčkově cyklu v Covent Garden, a po loňské katastrofální inscenaci Z mrtvého domu to byla vítaná změna. Inscenace Richarda Jonese však nebyla bez problémů a ani scénografie mne vždy zcela nepřesvědčila. Prvním problémem byla naprostá vizuální absence Volhy, na které měl ležet Kalinov – město, kde se příběh odehrával. Režisér sice umístil na jevišti na začátku opery tři rybáře, kteří jakoby lovili v orchestřišti, ale jakkoliv se tím zřejmě snažil zaujmout představivost publika, nemohlo to nikdy nahradit dojem skutečné řeky. Ráda vzpomínám na působivou inscenaci Roberta Carsena v milánské La Scale v roce 2006, v níž jsem pracovala jako jazyková poradkyně, a která měla svou českou premiéru před třemi lety na festivalu Janáček Brno.
Za druhé, Kátina náboženská extáze v 1. dějství, která se pohybuje na hranici extáze sexuální, nebyla nijak zdůrazněna. A Kátino veřejné doznání jejího prohřešku ve 3. jednání se neodehrává v atmosférické zřícenině staré budovy, jak je uvedeno v libretu (snad v bývalém chrámu), ale v něčem, co vypadá jako zasklená zastávka tramvaje. Naprostá absence jakýchkoli náboženských symbolů tak silně oslabila dopad scény, a ani bouře v tomto jednání nevypadala na to, že by mohla situaci dovést do skutečně hrůzně velkolepého vrcholu.
Richard Jones navíc někdy hrál pro galerii, ba dovolil si očividné prohřešky vůči libretu. Například před Kátiným příchodem domů, po osudné schůzce s Borisem, nechal Kabanichu vykouknout za záclonou. Nevzal však vůbec v potaz fakt, že podle textu už měla dávno spát („Eh, ani jí na mysl nepřijde. Prvý spánek bývá tvrdý,“ zpívá už dřív Varvara, která navíc chytře vyměnila klíč k vrátkům do zahrady za jiný).
Klaustrofobická atmosféra malého, provinčního ruského města a vztahy, které tam fungovaly, by snad mohly být vykresleny lépe v inscenaci, která by byla vizuálně umístěna blíž časovému období a prostředí původního Ostrovského dramatu, než do šedesátých či sedmdesátých let minulého století (a jak se zdálo, v někdejším Sovětském svazu). Nicméně inscenace Richarda Jonese byla účinná, ba občas vyvolala mocný dojem, a publikum ve vyprodané Covent Garden uspořádalo zpěvákům a dirigentovi velké ovace. Inscenace byla triumfem především pro Amandu Majeski a Edwarda Gardnera – nepochybuji, že Majeski by hluboce zapůsobila i jako Jenůfa nebo Emilia Marty v Makropulos, a pokud by ji v kterékoliv z těchto dvou rolí dirigoval Edward Gardner, měli bychom se opravdu na co těšit.
