Massenetova Thaïs není v žádném případě „repertoárová“ opera, a to u nás ani v zahraničí. Čeští diváci měli příležitost ji vidět naposledy v roce 1924 v Plzni. V tomto směru je třeba rozhodně ocenit dramaturgii opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci, která na konci minulé sezóny zařadila Thaïs do svého programu a prostřednictvím festivalu Opera 2017 nabídla svoji inscenaci i pražskému publiku. Ve spojení s premiérou Werthera plánovanou v Národním divadle na příští červen tak mají pražští diváci příležitost vidět hned dvě opery tohoto často opomíjeného francouzského skladatele během jedné sezony.
Zápletka Thaïs vychází ze stejnojmenného románu, jehož autorem je Anatole France. Jednoduchý příběh vyprávějící od začátku do konce pouze jediný konflikt – mezi asketickým mnichem Athanaëlem a krásnou alexandrijskou kurtizánou, budoucí svatou Thaïs – je ideální pro lyrickou operu líčící nikoliv dramatické dějové zvraty, ale naopak niterné proměny protagonistů. Právě vnitřní proměna obou hlavních postav tvoří v opeře, stejně jako v literární předloze, jádro dramatu. Na rozdíl od původní legendy, v níž je hříšná kurtizána napravena za přispění jiného světce, Massenetovo zpracování na text Louise Galleta líčí stejný příběh jako tragické protnutí životní pouti Thaïs směřující ze světa hříchu k nebesům a Athanaëla, jehož vývoj je opačný – ze zbožné askeze do trýzně touhy a nerozhodnosti. Opera zachycuje kritický moment, kdy se jejich cesty protnou a melancholická nálada i neukotveně plynoucí hudba vystihuje liminální okamžik, kdy oba protagonisté stojí na pomezí svých dosavadních životů a budoucnosti, která je pro Thaïs vysvobozením a pro Athanaëla zatracením.
Libereckou inscenaci zrežírovala Linda Keprtová, která se rozhodla přenést důraz na ještě další možnou interpretaci celého příběhu. Hlavním hybatelem zůstává asketa Athanaël, jehož touha vyhledat hříšnou Thaïs a obrátit ji na křesťanství není ve skutečnosti motivována křesťanskou láskou, ale erotickou fascinací – snad i žárlivostí nejen na Thaïs, ale na celý ten svět požitkářské Alexandrie na samém konci antické epochy. Tento vnitřně rozkolísaný Athanaël se setkává s Thaïs v okamžiku, kdy si krásná kurtizána uvědomuje blížící se stáří a je snadnou „kořistí“ pro fanatika, který v křesťanské zvěsti přináší (zdánlivé) řešení. I na samém konci proto zůstává otevřena otázka, zda je Thaïs spasena skrze Boží milost navzdory neupřímné motivaci Athanaëla, nebo zda Thaïs zaslepena náboženským bludem jen promarnila zbytek svého života a sama sebe zahubila krutým pokáním.
V jádru příběhu Thaïs je středověká legenda, tedy modelový příběh soustředěný na sdělované myšlenky, nikoliv realistické detaily. Tomu odpovídá i kontemplativní Massenetova hudba a rozdělení opery do „obrazů“, které sdělují vždy jednu událost a svým působením nechávají prostor pro rozjímání diváka. Linda Keprtová proto ve spolupráci se scénografkou Marií Blažkovou volí vysoce stylizovanou scénu i herecký projev zpěváků. Základním scénickým prvkem jsou dřevěné bedny proměňující během děje svůj význam. V klášteře prvního obrazu mohou představovat mnišské cely, snad rakve či relikviáře navozující pocit stísněné izolovanosti nebo snad až mučednické posvátnosti. Ve scénách večírků v Alexandrii se z beden stávají podstavce soch (jimž vévodí Venuše, jejíž kněžkou Thaïs je), vitríny pro luxusní lodičky, striptýzové pódium či nábytek v Thaïsině budoáru. Nejvýraznější kulisou je „billboard“ propagující spodní prádlo značky „THAIS“, který se podle potřeby otevírá a rozděluje jeviště na přední a zadní část – vzniká tak například kontrast mezi realitou a snem atd. Z významotvorných rekvizit je třeba zmínit především ony lodičky, které Thaïs nejen nosí na nohou, ale také si je vystavuje a je zřejmé, že alexandrijská společnost je jimi posedlá (podobně jako Thaïs). Není potom divu, že Thaïs na své cestě pouští do kláštera sice již nese na zádech svoji vlastní celu/rakev jako symbol pokání, ale přitom jde stále na vysokých podpatcích.
Zadumaná nálada celé opery i na strohých symbolech postavená scéna by mohla snadno svádět k patetickému, statickému hereckému projevu s výmluvou, že „diváci si význam domyslí“. V liberecké inscenaci je ale opak pravdou. Scéna mnichů v prvním obrazu samozřejmě má obřadní a harmonickou náladu vyjádřenou i v hudbě, avšak pokroucené postavy mnichů uvězněných ve stísněných celách/rakvích zároveň naznačují cosi zneklidňujícího o askezi a odmítání těla a materiálního světa. Také Athanaëlovo flagelantství působí agresivně, zvláště když asketa rád obrací důtky i proti jiným (konkrétně v pozdějších scénách proti Thaïs). Ani hříšná a bohatá Alexandrie dalších obrazů není líčena jako svět radovánek a bezstarostnosti. Režijní koncepce naznačuje, že se ocitáme na samém konci antického světa. Helénská éra je ve zkratce vyjádřena torzy soch, jimž odpovídají strnulá gesta v baletu jako by odkazující na šťastnější dobu sympozií, z nichž zbyly už jen vzpomínky a fragmenty – jako tanec hetér nebo římská pantomima zesměšňující příchod askety Athanaëla. Stylizovaně a chladně vyznívá i erotika, ať už v orgiích v závěru čtvrtého obrazu či ve ztvárnění dvojice služebných Crobyle a Myrtale. Tato stylizace může vyjadřovat nejen dekadenci civilizace na samém sklonku své existence nebo tísnivý dojem, jímž přepych a hýření působí na asketu, ale též úzkost ze světa krásek a bezstarostnosti, který se stárnoucí Thaïs tak jako tak začíná neodvratně vzdalovat.
Vnitřní rozpolcená povaha obou hlavních postav se promítala v jejich hereckém i pěveckém projevu. Lívia Obručník Vénosová dokázala postihnout obě roviny Thaïs – jak živočišně-požitkářskou kurtizánu, tak lidštější, úzkostnější ženu, která si začíná uvědomovat bezvýchodnost své situace a hledá řešení, které s příchodem Athanaëla nalézá. Vývoji její postavy odpovídá i proměna herecká – od povrchního projevu a až obscénních gest a smíchu na počátku, přes úzkost až po strnulou extázi světice těsně před smrtí. S jejím nenuceným herectvím šel ruku v ruce i pěvecký projev, působící vždy suverénně a s potřebným rozlišením dramatických a lyricky-kontemplativních pasáží. Pro postavu Thaïs je ideální interpretkou. Zatímco role Thaïs byla herecky ztvárněna výrazně vnějškově, naopak herecký projev Athanaëla (Csaba Kotlár) odrážel vnitřní křeč a úpornost, s níž se asketa snaží od samého počátku přemoci a umlčet vnitřní pochyby. Ačkoliv v životě Thaïs v tomto pojetí sehrál roli spíše negativní, nebyl v žádném případě asketickým zlosynem a v prostředí hříšné Alexandrie působil spíše bezradně než opovržlivě. Jeho jemně a příjemně znějící baryton jako by chtěl diváka přesvědčit, že za vší tou trýzní, bičováním a v podstatě nepromyšleným rozvrácením života druhého člověka je přeci jen láska. Složitost a vnitřní rozpolcenost obou hlavních postav kontrastovala s bezstarostným, přímočarým a v podstatě šťastným Niciasem Dušana Růžičky. Ten se svým nekomplikovaným hereckým projevem a lyrickým tenorem jako by ztělesňoval život, který snad Athanaël mohl (nebo chtěl) žít. Podobně určitým protikladem k duchovně procitající Thaïs byla trojice Crobyle (Miroslava Časarová), Myrtale (Alžběta Vomáčková) a La Charmeuse (Vanda Šípová). Jejich svůdné pěvecké party skvěle ladily s vyzývavým hereckým projevem, který jako by připomínal Thaïs život, který jí protéká mezi prsty. Díky promyšlenému režijnímu vedení všech účinkujících tak tato Thaïs nesklouzla do pouhého předkládání strnulých obrazů a nikdy nenudila.
Za bezproblémovými pěveckými výkony nezaostával orchestr Divadla F. X. Šaldy pod vedením Martina Doubravského. Celistvý a „zaoblený“ zvuk orchestru navozoval požadovanou kontemplativní náladu Massenetovy partitury, a to včetně všemi očekávaného houslového sóla. Výborný výkon orchestru doplňoval sbor Divadla F. X. Šaldy (sbormistr Tvrtko Karlovič). Liberecká Thaïs bude nepochybně patřit k dlouho vzpomínaným inscenacím festivalu Opera 2017. Zdá se až zvláštní, že opera „o lásce“ s „parádním“ houslovým sólem se na operních jevištích objevuje tak zřídka. Faktem ovšem je, že přes poměrně jednoduchý námět zůstává Thaïs dílem samotného závěru 19. století, což s sebou nese i některá úskalí. Většina díla postrádá výrazné árie či uzavřená čísla. Drama probíhá spíše v duších protagonistů, než na jevišti, a i samo téma střetu náboženského a materialistického pohledu na svět mohlo pro západní liberální společnost posledních sta let působit neaktuálně. Je ovšem možné, že právě tento duchovní střet získá v nadcházejících letech novou naléhavost. I z tohoto důvodu lze libereckou Thaïs jednoznačně doporučit.
