Mohlo by se zdát, že barokní opera patří v České republice již k běžné hudební nabídce, zvláště čtete-li příliš důvěřivě reklamní upoutávky na internetu anebo nějakým nedopatřením ztotožňujete celé 18. století s barokem. Nenechte se však mýlit, inscenovat typickou italskou barokní operu (či francouzsku tragédie en musique) v plné kráse, s dekoracemi, stroji, kostýmy a skutečně prvotřídním obsazením stále je (a nepochybně i bude) věc velmi nákladná a tudíž i vzácná. Z toho důvodu i slavní umělci sahají k různým adaptacím a moderním inscenačním přístupům, někdy zdařilým, jindy méně. Podobně postupoval i náš renomovaný soubor Collegium Marianum (umělecká vedoucí Jana Semerádová) při závěrečném vystoupení letošních Letních slavností staré hudby. Volba padla na jednu z nejlepších italských oper 17. století, Calisto od Francesca Cavalliho. Dílo z roku 1651 dodnes neztratilo pranic na své atraktivitě, a to platí jak o hudbě, tak i o libretu (Giovanni Faustini). Dalo by se říci, že humorně-erotický námět opery (Jupiter na sebe vezme podobu Diany, aby mohl svést nymfu Kallistó) přímo vybízí k adaptaci a alternativnímu pojetí, k čemuž se rozhodlo i Collegium Marianum a kromě několika výtečných sólistů přizvalo ke spolupráci loutkoherecký soubor Buchty a Loutky. Opera byla zkrácena (zejména o scény vedlejších komických postav, prolog ad.), doprostřed jeviště Státní opery bylo postaveno nevelké divadlo loutkové (připomínající tak trochu oltářní triptych), a v stylizované herecké akci se doplňovali a střídali zpěváci (většinou po stranách divadla) i loutky (režie Vít Brukner). Přestože Cavalliho „partitura“ je bohatá na půvabné lyrické a elegické melodie a komické role byly pro tuto inscenaci seškrtány, vážnější rovina opery byla i tak potlačena ve prospěch komického. Barokní estetika (ve zpěvu a gestech sólistů) se prolínala s převážně komickou až jarmareční, nesenou jak kreacemi loutek, tak průvodním slovem „principála“ a samozřejmě i trojicí dětských medvídků, kteří pro sečtělejší publikum mohli představovat odkaz na proměnu Kallistó a jejího syna v medvědy či na balet šesti medvědů, který v opeře původně zazněl po prvním dějství, ale nedochoval se. Podobně bylo naloženo i s interpretačně nejproblematičtějším momentem opery, proměnou Jupitera v Dianu, která byla velmi názorně předváděna nejdříve na loutkách, pak i na zpěvákovi.
V Cavalliho době se však tato proměna „odehrála“ mimo jeviště, resp. roli proměněného Jupitera zpívala pravděpodobně táž zpěvačka, co Dianu (Catterina Giani?), iluze tudíž nebyla nijak narušena a výsledek byl pohříchu jiného kalibru. V nové době se při inscenaci této opery vsází spíše na komický efekt muže vydávajícího se za ženu, a tak tomu bylo i tentokrát – barytonista Tomáš Král v roli Jupitera si svou „transformaci“ také patřičně užil a publikum svou „dvojitou“ pěveckou i hereckou kreací zcela získal. Také Haně Blažíkové titulní role obelstěné něžné nymfy velmi slušela, Barbora Kabátková zcela suverénně zvládla Junonu i Dianu (řešení motivované nejspíš úspornými důvody), Petr Lajtkep šprýmoval coby Merkur (a v jedné árii Satirino), zatímco převážně lkajícího Endymiona spolehlivě ztvárnil Jan Mikušek. Instrumentalistům Cavalliho opera mnoho nenabízí, a patrně i z toho důvodu bylo do partitury vloženo několik drobnějších skladeb, které zároveň pomáhaly oddělit scény, proměnit atmosféru a poskytnout čas na přípravu herců/loutek. Spolu s Cavallim zazněl mimo jiné také Monteverdi, Merula ale i Michna, často s virtuózními diminucemi, na kterých se podíleli nejen housle, ale i flétny a cinky (Richard Šeda a Miroslav Kůzl). Celkový dojem diváků na vzdálenějších místech divadla je asi poněkud diskutabilní, avšak soudě dle průběžných reakcí v hledišti a nadšeného závěrečného potlesku, celé představení se setkalo s úspěchem. Collegium Marianum dokázalo diváky opět příjemně překvapit, u nemalé části svého publika však vzbudila o to větší touhu spatřit Calisto opravdu „se vším všudy“. Kéž se tak stane co nejdříve!