Je až dojemné, jak se někteří lidé brání všemu, co se dotýká tzv. posvátných jistot. Většina z nich se brání dokonce dřív, než se s tou danou věcí seznámí. „Srdce (jim) krvácí“ na potkání. Dominik Duka žaloval brněnské divadlo kvůli představení, které vůbec neviděl, tzv. „Slušní lidé“ v bleděmodrých tričkách na svých ctihodných pupcích blokovali jeviště, aby představení hostujícího souboru nepokračovalo. Soudně stíhaný šantala kandiduje na prezidenta. Obrací se vám z toho žaludek? Je proč. Tak jsem v Olomouci viděla novou Rusalku, která měla premiéru v pátek 16. prosince. Události v kultuře ČT art uvedly z inscenace pár nesouvislých a necitlivě vybraných ukázek – někteří televizní diváci propadali zděšení. Jak někdo může!? Hrůza, děs. Jak si to vůbec někdo může dovolit?
Něco vám, milí čtenáři, prozradím. Jdu-li do divadla, přicházím vždycky s otevřeným hledím. Už se mi to nesčíslněkrát vyplatilo. Například smetanovské inscenace Jiřího Nekvasila. Jedna problematičtější než druhá (trochu přeháním). A přece! Najednou se narodila v Ostravě Hubička, k níž našel pan režisér pro sebe netypickou cestu. Nehledal totiž co nejprovokativnější, nejneobvyklejší a nejefektnější vyjádření, ale dobrovolně podlehl čistotě Smetanova výrazu, jeho nekonečné něze, která však nevylučuje smysl pro humor, a podařila se inscenace, před níž hluboce smekám. Ovšem přirozeně je to vždycky také otázka vašeho soukromého libida! Jsem-li kritik, neznamená to, že nejsem divák a že nemohu mít své osobní libůstky. Od toho je přece divák divákem, aby reagoval. Pro něho se přece to divadlo hraje, bez diváků nemůže vůbec existovat. A tak, jak už jsem napsala, chodím do divadla vždycky s otevřeným hledím. Čekám, čím mě překvapí, rozčílí, rozněžní, dojme. Vždycky je to pro mě zážitek, byť někdy i negativní.
V olomouckém Moravském divadle čerstvě nastoupil do vedení operního souboru nový mladý tým se šéfkou opery a operety Veronikou Loulovou. Byl vybrán při konkurzu a teprve se musí obecenstvu představit. Jejich první inscenací je Dvořákova Rusalka. Přizváni byli bratři Cabani (režie Cabani, scéna Šimon Caban, kostýmy Karolína Srpková), hudebně dílo nastudoval a dirigoval Marko Ivanović, šéfdirigent brněnského Národního divadla, do sólových partií byli vybráni umělci, kteří jsou schopni podřídit se ne zcela staromileckému vedení. Jak to tedy dopadlo? V orchestřišti zněla Dvořákova hudba pod taktovkou neobyčejně muzikálního a vynalézavého dirigenta Marka Ivanoviće. Rusalku diriguje poprvé a v pro něj neznámém divadle. Dokáže se domluvit i na škrtech, na případném přesunutí árie do trochu jiného místa, vyžaduje-li to divadelní průběh inscenace. Je to zločin? Spousta diváků si změn vůbec nepovšimne, protože dílo neznají do všech podrobností. Není to přece ani v nejmenším jejich povinnost, oni jsou diváci, pro které se v divadle něco připravuje. Stává se někdy, že při interpretaci neuspěje některý z umělců. A přece to nemusí být jablkem sváru – je mu to prominuto, protože: je ještě mladý, učí se… Mnoho návštěvníků operních představení se ještě pořád opakovaně ptá: Proč se to na jevišti nedělá tak, jak si pamatuji, že to vypadalo, když jsem byl mladý? Inu, milí přátelé, věci se mají, řečeno pokud možno co nejjednodušeji, asi takto. Operní dílo zkomponuje skladatel, který přísluší do určitého časového období, do určité společenské situace, do určitého uměleckého směřování. Opera je dílo, které její skladatel zásadně píše pro divadelní provedení (pomineme-li hraniční výjimky). Stane se, že si ten skladatel třeba zvolí libreto, které vůbec není dramatické a on sám nemá o jeho potenciálních divadelních možnostech ani nejmenší zdání (ne každý je Richard Wagner!). Ale v odplynulém století i Leoš Janáček, rozený dramatik, který si dokázal vytvořit libreto pro většinu svých oper nejlépe sám, když viděl Její pastorkyňu ve Vídni roku 1918, byl doslova nadšen realističností vídeňského mlýna (tehdy to odpovídalo inscenační praxi velkých divadel). Kdeže loňské mlýny jsou… Dvacáté století už bylo a my jsme jinde.
Když komponoval raně barokní skladatel jednu z vůbec prvních existujících oper někdy v sedmnáctém století, pěvci chodili po jevišti v týchž šatech jako jejich diváci. V barokních. Například. Jaké bylo tehdy barokní malířství? Jakých strojů používalo barokní divadlo? Copak můžeme pořád opakovat to, co už jsme milionkrát viděli? Ti diváci, kteří dnes ví, co je virtuální realita, tehdy byli ještě na houbách. Proto nebudeme užívat principy virtuální reality ani dnes? Nebudeme létat do vesmíru, protože to kdysi nebylo možné? A budeme tedy nadosmrti koukat na operu, kterou režíruje nejmenovaný režisér tak, že řekne ty přijdeš zleva a ty teď zprava? Inscenace pak bude taková, na jakou jsme byli (většinou) zvyklí, když jsme byli malí… Bude nás to opravdu zajímat? A v kinech se budeme koukat na filmy, které budou také vypadat čím dál tím víc stejně!? Činoherní inscenace nebudou dramaturgicky upravovány a nově překládány (o inscenačních inovacích nemluvíc)? Tak jste si to, milí diváci a někteří operní specialisté představovali? Hlavně nic neměnit! A věřit tomu, kdo nás umí nejlépe obalamutit a má své nohsledy, kteří ho hlídají, aby neudělal nějakou taktickou chybu. Nelíbí se vám to? Tak to nedělejte. Jste na akci zúčastněni a máte možnost volby.
A tak jsem šla na tu olomouckou Rusalku. S tím svým otevřeným hledím. Dvořákova Rusalka vždy žije ve dvojí realitě. V té své pohádkové a v té jiné mezi lidmi. Inscenační pohrávání si s virtuální realitou mi připadá jako výborný nosný nápad. A už se díváme a posloucháme. Jevištní výtvarno je tak trošku zvláštní. Vodník v jakémsi koupacím plášti (řekněme) sedí za kancelářským stolem před monitorem, na obličeji má takové ty masivní černé brýle, jimiž sleduje virtuální realitu. Pozoruje snad ty mladé ženy, které vidíme? Jsou pěkné, štíhlé, dlouhovlasé blondýny. Jednou z nich je Rusalka. Má divné touhy – chtěla by žít v člověčím světě, v realitě, kterou nezná. Potřebuje ty divné brýle. Ježibaba jí, zdá se, pomáhá. Ona sama nějaké ty znalosti s jinou realitou má a umí se v ní pohybovat. Však to Rusalka brzy pozná. Cizí kněžna? To je přece převtělená Ježibaba, která Rusalce předvede, jak snadné je toho „jejího“ Prince získat (Ježibabu i Cizí kněžnu představuje s úspěchem Alžběta Vomáčková). Takové naivní osobě, jako je ta hloupá Rusalice, není přece žádný problém vypálit rybník. Chce to jen trochu odvahy a tvrdosti. Ježibaba (a Cizí kněžna) je tvrdá voda a Rusalka na sebe přece nenechá ani šáhnout. No a když nechá? Tak to už je v té jiné realitě, no. Princ se k ní vůbec nechová mile (ajaj! Me too! dokonce). Chudera malá. Ani se to voblíct neumí. Kostkovaná sukně, světlá halenka, na nohách žluté kroksy. No páni! To Cizí kněžna slušivý sametový červený kostýmek a černá paručka! Tak se na to musí! Princ? No to je něco podobného Vodníkovi. Takový „rád bych“. Pro Rusalku zklamání, zhroucení se téměř až do WC i s těma brýlema na tu divnou jinou realitu. A Lovec? Není sám, jsou tu hned tři. Jeden z nich je zároveň Hajný. Komické výstupy Kuchtíka a Hajného škrtnuty, ti dva se vyskytují každý zvlášť a jen na chvíli. Obecenstvo šílí!? Ale ne, o druhé pauze odešly tak dvě tři dvojice, zbytek zůstává. Olomoučtí diváci nejenže vytrvali do konce, ale velmi soustředěně na konci tleskají. Klobouk dolů před nimi. Virtuální realita to jistí.
Dirigent Marko Ivanović zvládá představení s bravurou sobě vlastní. Je přirozeným kapitánem každého představení, bez jeho vědomí nepropadne jediná nota. Orchestřiště s jevištěm jsou propojeny neviditelnými nitěmi. Bezešvě. Antonín Dvořák neutrpěl ani v nejmenším. Vodníkovi Jiřího Přibyla nescházejí ani výšky ani hloubky, herecky ovládá ten příběh táty, který nezvládl vychovat své jediné dítě, končí jako bezdomovec, a navíc v kolečkovém křesle. Zprostředkovává svůj příběh divákům až dojemně. Rusalka Barbory Řeřichové dokáže být nevinnou dívenkou i oklamanou ženou, zpívá svou roli s až překvapivě srozumitelným výrazem a mimikou, nikde není nucena k forsírování a orchestr nikoho z pěvců nekryje, ačkoli je vystavěn do velkých kontrastních ploch a neomylně zdůrazňuje dramatické uzly. Také Jakub Rousek je Princem dvojí reality. Zvládá i pohybově složité choreografie (Dominika Malenovská), není to Princ na bílém koni, ale chybující člověk. Podobně i Ježibaba a Cizí kněžna Alžběty Vomáčkové. Přesně cítěná proměnlivá postava, která nemá problém s hlasovým rozsahem této neobyčejně obtížné dvojrole. Sbor uspěl také (sbormistryně Lubomíra Hellová). Uspěl celý operní soubor, který dokázal realizovat odvážnou koncepci bratří Cabanů. Ale stejnou úctu si zaslouží olomoucké publikum, které jevištní dění natolik zaujalo, že bylo zvědavé až do konce a odměnilo umělce výrazným potleskem. Nejvíce, zdá se, brblala malá nejmenovaná skupinka diváků, která je proslulá svou konzervativností a nechutí ke všemu, co se jen trochu odlišuje od obvyklé průměrnosti. Ale ovšem, ne všechno se podařilo dotáhnout, některé scény nebyly důsledně vyložené a nevyzněly srozumitelně. Tak už to chodí. V každém případě je tuto Rusalku dobré vidět. Bojuje o své místo na slunci, je začátkem pokusu o živé operní divadlo, které diváky neukolébává, ale naopak budí. Přeji novému vedení olomouckého operního souboru šťastnou ruku při výběru inscenátorů a ať je mu v každém případě zachována tolerantní zvědavost olomouckého obecenstva!
