Hned ve dvou německých městech oplývajících nebývalou hudební historií a krásou lze právě v tento podzim zhlédnout představení opery Trójané Hectora Berlioze. V Norimberku se do práce pustil dirigent Marcus Bosch spolu s kontroverzním režisérem Calixtem Bieitem, operní dům v Drážďanech vsadil na nám známého dirigenta Johna Fioreho a na ve Spojených státech amerických narozenou režisérku Lydii Steier. Co může divák očekávat při návštěvě Semperoper, to si povězme nyní.
Obrovitou část dojmu musí vzhledem k obsáhlosti díla tvořit složka orchestrální. Pokud by se před Staatskapelle Dresden postavil jakýkoliv dirigent, nehrál-li by orchestr záměrně mizerně, můžeme se spolehnout na to, že bychom slyšeli nádherná sóla plná technické perfekce a tónové krásy, též i jednotlivé sekce by byly zvukově semknuté. Vynikajícího a strhujícího výsledku lze však dosáhnout pouze s vedením opírajícím se o mnohaleté dirigentské zkušenosti. Právě těmi oplývá v USA narozený dirigent Fiore, který je navíc ošlehán nesčetným množstvím večerů věnovaných dílu Richarda Wagnera. Mířím tak k ujištění, že ani Berliozovi Trójané z tohoto pohledu nemohli být pro tohoto sympatického umělce bráni za kdovíjak mimořádnou výzvu. Krom výkonů dvou hlavních ženských představitelek to tedy byl právě zážitek z hudebního nastudování, který si budu po dlouhou dobu nosit v sobě. Orchestr zněl svěže a noblesně, jeho zvuk svítil do velké dálky, žesťové nástroje Fiore krotil tak, aby neubližovaly těm skromnějším, přesto v nich v pravý okamžik dokázal použít jejich sílu a naplno s ní udeřit v momentech, ve kterých to Berlioz vyžadoval a divák očekával. Rozebírat do většího detailu zvuk nástrojů smyčcových příliš smysl nedává, vždyť snad žádné slovo ani věta by nemohly postihnout to, jak precizně hrály. Jako odlesk vodní hladiny při západu letního slunce na jezeře působily čtyři zúčastněné harfy. Pětihodinový večer v podání Staatskapelle Dresden byl sám o sobě fantastickým divadlem, které pocitově večer zkrátilo na délku Pucciniho Bohémy. Fiore měl též k dispozici výborně připravený Saský státní sbor (sbormistr Jörn Hinnerk Andresen), který má v celém francouzském operním díle velevýznamnou roli a stálo na něm vyznění a náboj mnoha hromadných scén.
V souvislosti s výkony pěveckými je nevyhnutelné začít Christou Mayer. Tato německá mezzosopranistka má co do kvality i velikosti hlas, který i kdyby byl rozdělen na polovinu, vystačil by pro mezinárodní věhlas pěvkyň dvou. K jejímu výkonu v roli Dido, který byl perfektní i po stránce herecké, nelze cokoliv dodat. Je nutno vyjádřit obdiv a velmi zhluboka se uklonit. V Drážďanech bylo takřka geniálním tahem i angažování Američanky Jennifer Holloway, která v loňské sezoně na Labi zaujala svým výkonem v úloze Salome. Byla Kassandrou, tedy Trójskou věštkyní, jejímž osudem je předvídat. Díky prokletí ze strany Apollóna, která mu odmítla podvolit se, byla její vidění budoucnosti pouhým zdrojem posměchu, nebyla jakkoliv brána vážně. Holloway na pódiu vyobrazila úzkost i beznaděj, agresivitu i šílenost. To vše její otevřeně a čistě znějící mezzosoprán, který se dokáže dostat i do závratných výšek, vykreslil bez ztráty koncentrace na kvality tónu do velkého prostoru Semperovy opery. Nad orchestr se dostávala s příkladnou lehkostí. Zde je nutné se vrátit ke chvále Johna Fioreho, který báječně pracoval s dynamikou! Třetí osobností večera byl opět americký umělec, tenorista Bryan Register, pro něhož byl Aeneas v saském městě debutem. Trójského bojovníka vyobrazil značně sebevědomě, z jeho pohybu po jevišti jsou znát zkušenosti. V hlase bylo možné nalézt vysoké kovové skálopevné tóny a velmi dobře bylo rozumět zpívaným slovům. Svou roli dokázal hrát a svůj hlas dokázal používat tak, aby souzněl s kolegy na scéně. Na hlase nebyla patrná únava ani s postupujícím časem a bylo tak velice příjemné prozkoumávat jeho hlas. Doufejme, že jej v budoucnosti budeme moci v Semperoper znovu slyšet!
Sice v menších, ale nikoliv v nijak jednoduchých rolích, bylo dále možno slyšet Polku Agnieszku Rehlis v roli Anny, jíž se překrásně povedl duet s Christou Mayer. Známým mistrem pěvcem je samozřejmě barytonista Christoph Pohl (Korebus), v dobrém světle předvedl svůj hlas i basbarytonista Evan Hughes. Sympatický výkon předvedl i tenorista Joel Prieto (Iopas), procítěně svou baladu na začátku pátého dějství podal Simeon Esper (Hylas). O Emily Dorn (Ascanius) se již nějaký čas mluví jako o operním příslibu budoucnosti. Její příjemný hlas však dokazuje, že je neodmyslitelnou součástí drážďanského ansámblu již nyní. Jako prvního trójského vojáka bylo možné zahlédnout i našeho barytonistu Jiřího Rajniše, kterému v rámci jeho menší role nebylo co vytknout a lze mu jen popřát, aby se mu i nadále dařilo co nejvíce!
Tak rád bych řekl, že to byla scéna (Stefan Heyne), režie (již zmiňovaná Lydia Steier), kostýmy (Gianluca Falaschi) či světlo (Fabio Antonaci), které mohly v návštěvníkovi Berliozových Trójanů vzbudit zájem o řeckou a římskou mytologii. Konstatovat však mohu pravý opak, ani jedno se tentokrát příliš nepovedlo. Nudná a nevzhledná scéna skládající se z vrzající kovové konstrukce, Kassandra připomínající účesem i šatem družinářku namísto věštkyně, přehrávané a afektované chování trójského lidu, to nebylo to, co by mě mohlo zaujmout. Až ostudně vyznívající radost Trójanů nad smrtí řeckých dobyvatelů po jejich popravě či trapné kymácení se postav při baladě na začátku závěrečného jednání jsou pouhými příklady toho, co se mi vyloženě nelíbilo. Že by mě nadchla zcela reálně vyhlížející střeva lezoucí z břicha jedné z trójských žen, kterou velice věrohodně rozpárala Kassandra ve slavné scéně, v níž vyzývá ostatní ženy k sebevraždě, říci nemohu, byl to ale jeden z mála momentů, který mi v celém vizuálním ztvárnění opery dával smysl. Posuďte však sami, každý jsme z jiného těsta. Výtečné pěvecké výkony a orchestrální a sborové mistrovství za cestu do Drážďan tak jako tak stojí.
