Jestliže se divadlo v Osnabrücku nevydalo k Dvořákovi tou dnes už dobře prošlapanou cestičkou Rusalky, a sáhlo právě po Vandě, je zřejmé, že jejím kvalitám uvěřilo a rozhodlo se přesvědčit o tom i obecenstvo. Největší zásluhu na tom má bezesporu hudební nastudování Daniela Inbala. S dobře vybranými sólisty, zesíleným operním sborem a osnabrückým symfonickým orchestrem předvedl s minimem škrtů Dvořákovu hudbu v celé nádheře a plné dramatické síle zejména efektních ansámblů. Jeho interpretace strhla od počátku koncentrovaností a zápalem, jako by se hrála italská nebo francouzská opera, ovšem zde s významnou účastí symfonicky pojatého a velice výmluvného orchestrálního rámce. Při všem bohatství kontrastů dirigent dobře vystihl celkový jednotný ráz Dvořákovy hudby, která působivě evokuje romantický opar slovanského dávnověku.
Mocenské boje představují stále aktuální téma, a tak Robert Lehmeier přesadil mýtus do neurčité doby od dvacátého století do současnosti s konkrétními narážkami v kostýmech a maskách tu na hitlerovské Německo (poslové knížete Rodericha), tu na Julii Tymošenkovou (Božena). Strukturu velké opery postavené na principu tableau, tedy téměř stálé přítomnosti sboru – zde „národa“, před nímž se odehrává královské drama, režisér využil k nenásilnému zmnožení akcí na scéně a k důslednému prokreslení postav i tam, kde nezpívají a podle partitury ani nevystupují. Boženu (Susann Vent), která v opeře figuruje jako typická družka hlavní hrdinky, pojímá sice souhlasně s Dvořákem jako milující sestru, přitom ji zároveň obdařil i rozhodností a ctižádostí mladšího sourozence bažícího po koruně a vládě, a tímto jejím vnitřním konfliktem dílo obohatil, aniž šel proti jeho duchu. Počáteční živý obraz truchlení nad rakví Vandina otce Kraka při hudbě původního úvodu (který Dvořák později nahradil rozměrnou předehrou) vyvolává neblahé očekávání. Stísněnou atmosféru dotváří i tmavý uzavřený jakoby sklepní prostor a černé oblečení sboru (scéna a kostýmy Tom Musch) – žalost a oslavy si od počátku podávají ruce. Smutek také zcela ovládá Vandu od začátku až do samého závěru, kdy se její tvář rozjasní štěstím při obětování vlastního života pro blaho národa. Lina Liu podává dívku klesající pod tíží vladařského poslání mimořádně sugestivně hrou i zpěvem. Režisér uvolnil ustavičné napětí i několika režijními vtípky a parodickými momenty, ale i ty měly v jeho koncepci své místo. Například výjev pantomimického zápasu o Vandinu ruku pojal jako utkání s předem daným zmanipulovaným výsledkem. O královnu se neucházejí zdatní rekové, neboť pěvec a „komentátor“ zápasu Lumír (Jan Friedrich Eggers) vytahuje přes jejich odpor tři staré veterány, aby zaručeně neuspěli, a o Vandu mohl žádat německý kníže Roderich. To je totiž záměrem velekněze a Lumír tu jedná jako jeho spojenec a nohsled. Když pak Roderich (Daniel Moon) vystoupí, není to žádný germánský válečník, naopak vyfintěný mladík v bílém a zlatém oblečku, až je s podivem, že takového protivníka by se měla Vanda a Poláci obávat. Pojetí velekněze jako strnulého božstva s tváří zcela zakrytou podivnou maskou, posazeného na kolečkovém trůnu a nezúčastněně listujícího v jakémsi foliantu, této důležité úloze rozhodně neprospělo. Až teprve v úplném konci, kdy se rozehraje jakoby motiv Ifigenie, zda je lidská oběť nutná, a velekněz pravdivě tlumočí božský úsudek, čemuž Slavoj neuvěří, velekněze probodne a přitom mu strhne masku, spatříme tvář zpěváka Olega Korotkova. Lehmeier ve snaze o co největší názornost neváhá předvést ani některé odpudivosti. Když vstoupí Slavoj (Per Håakan Precht) jako vlasatý zálesák se zabitým srncem na ramenou, pak ho rozpáře a vyříznuté srdce daruje Vandě, je to podle režiséra zřejmě únosný projev vyznání lásky u barbarských Slovanů. Co ale podle mě už překračuje hranici přijatelnosti, je slavnost Černoboha pojatá jako satanské mše, jejíž účastnice naznačují močení do cylindrů. A když vidíme, čím čarodějnice Homena (Almerija Delic) končí svá alotria s hostiemi, tak se ptám, co přijde ještě dál? Co by o tom asi soudil Dvořák, který nechtěl v libretech zhudebňovat slova, která se mu zdála rouhavá? V takových případech je nutno dát za pravdu jednomu divákovi, který zapsal do pamětní knihy v divadelním foyeru, že nad režií je lépe zavřít oči a poslouchat jen hudbu.
To však byly jen dílčí excesy, kterých se režisérské divadlo bohužel často nedokáže zříci. Naštěstí to nemůže poškodit celkový dojem z představení. Vanda v Osnabrücku by musela přesvědčit každého, kdo neuznává Dvořákovo eminentní nadání pro operu, jak hluboce se mýlí.
Psáno pro: HARMONIE 05/2014
