Ostravská operetní scéna ustála jako jedna z mála v naší republice ničivou vlnu muzikálového šílenství, které příkladně rozdrtilo tu brněnskou. Půvab a tradici operety jako čistě zábavního žánru 19. století udržuje především šéfka a zároveň dramaturgyně sekce opereta/muzikál Gabriela Petráková, ale i viditelně nadšení pravidelní návštěvníci Divadla Jiřího Myrona. První premiérou nové sezony se stala tříaktová opéra-bouffe Krásná Helena (1864) Jacquese Offenbacha, parodující Homérův antický příběh předcházející dobývání Tróje, města fakticky nalezeného Heinrichem Schliemannem necelých deset let po vzniku Offenbachova díla. Na jedné z nejoblíbenějších pařížských operet poprvé začali se skladatelem spolupracovat libretisté Henri Meilhac a Ludovic Halévy, kteří společně v dalších letech vytvořili i Modrovouse (1866), Pařížský život (1866), Velkovévodkyni z Gérolsteinu (1867), Perikolu (1868) nebo slavné Bandity (1869). I přesto, že jde o jednu z nejhranějších operet, a Moravskoslezské ji nastudovalo již posedmé, zdá se, že jsou diváci spíše uchváceni komičností situací a dialogů než hudbou samotnou. Faktem zůstává, že jedinou zásadnější pasáží, či šlágrem, se dá nazvat pouze taneční scéna (kankán).
Režijně zasadila Gabriela Petráková dílo do prostředí nejznámějšího pařížského vykřičeného domu Moulin Rouge, ve kterém se jako „divadlo na divadle“ zkoušela stylizovaná antická tragédie. Zajímavé bylo scénické řešení kabaretu (David Bazika ), kdy byly na točnu pod červené lampy z jedné strany vystavěny šatny kankánových tanečnic – společnic Heleny, na straně druhé antické chrámy. V druhém dějství se pak půlkruh stal interiérem Helenina budoáru, za nímž se odkrývaly pouťové kolotoče Montmartru. Výprava odpovídala nablýskanému světu plnému jiskřivých barev, třpytek a flitrů, který k dobré operetě neodmyslitelně patří (kostýmy Lucie Loosové ). Vše bylo řízeno určitým vyšším principem, ředitelem kabaretu a zároveň bohem Jupiterem (dvojrole, Jan Fišar ). Tato dualita byla i u dalších postav plně odkryta a přiznána v situacích na klasickém divadle vyloučených, a to vstupy asistenta režie a flegmatických techniků na scénu. Hlavní role představitelky bájné nejkrásnější ženy řeckého světa Heleny se zhostila Martina Šnytová , která za roli Heleny Zarembové v operetě Polská krev byla v úzké nominaci na Cenu Thálie 2012. Tato mladá členka souboru operety je herecky provokativní, pohybově nadaná a znatelně se již před časem stala miláčkem publika a „hvězdou souboru“. Pěvecky bohužel nebyla tolik přesvědčivá, ve vyšších polohách a koloraturních pasážích třetího dějství bohužel zněla barva jejího hlasu trpce až nesympaticky. Z celého ansámblu se jednoznačně pěvecky nejvýraznějším stal hostující Aleš Briscein (Paris), běhající v kožešině bílého beránka s kučeravou blond parukou, který zpočátku držel v rukou jablko sváru třech krásných bohyň. Venuše (Jana Tabrea ), táhnoucí s sebou podstavec ve tvaru mušle, byla mezi Minervou (Janka Hošťáková ) a Juno (Zdenka Mervová ) Paridem zvolena tou „pulcherrimae“, do dalších situací ovšem příliš nezasahovala. Opravdu brilantní herecké etudy předvedli v roli Kalcháse Libor Olma (stejná role i v minulé inscenaci) a v roli Homéra Pavel Liška , vtipnou parodii ostravského dialektu předvedl Agamemnón (Miroslav Urbánek ). Celá inscenace byla velkým odlehčením atmosféry právě začínajícího chmurného podzimu, nebyla vulgární, trapná ani jinak pokleslá, což se o některých i uznávaných provedeních mnoha muzikálů říct nedá. Spontánní výbuchy smíchu v publiku i veliký potlesk může být důkazem toho, že se tohoto díla ujal dobrý inscenační tým a s grácií vytvořil představení, které se jistě dočká početných repríz. (Psáno z premiéry 26. 9. 2013.)
