Jen týden po druhé premiéře Wagnerova Lohengrina (9. 3. 2013) připravil ostravský operní soubor Národního divadla moravskoslezského v Divadle Antonína Dvořáka v sobotu 16. března 2013 pro nadšené publikum bezmála tříhodinový galakoncert nazvaný Verdi gala , snad aby se wagneriáni v metropoli Moravskoslezského kraje nepřeli s místními Verdiho ctiteli. Dirigent a zřejmě i dramaturg večera, hudební ředitel ostravské opery Robert Jindra , nešetřil ani Operní orchestr Národního divadla moravskoslezského , ani ostravské publikum, jemuž bylo ve společnosti patnácti domácích, českých a zahraničních pěvců předloženo devatenáct lahůdek ze stejného počtu Verdiho oper počínaje Nabuccem (1842) a Falstaffem (1893) konče. První polovinu večera otevřela koncentrovaně a dynamicky i rytmicky zřetelně odstíněná předehra k Nabuccovi, následovaná árií titulního hrdiny z 3. dějství v podání barytonisty Jakuba Kettnera , v němž české opeře vyrůstá patrně mimořádný hlas, a árií Giseldy z 1. aktu Lombarďanů , v níž vhodně vybranou ukázkou zase jednou jímavým hlasem zaujala Eva Dřízgová-Jirušová . Francouzská sopranistka Frédérique Friess zazpívala recitativ a árii Elviry z 1. jednání Ernaniho a plným hlasem a jevištní přitažlivostí na sebe strhla pozornost v programu následující slovenská sopranistka Jolana Fogašová coby Lucrezie Contarini z Dvou Foscariů . V recitativu a árii Attily z 1. aktu stejnojmenné opery vystoupil německý barytonista Ulf Paulsen , který v uplynulých sezonách v Ostravě zaujal jako Ismen (Armida) a Nick Shadow (Život prostopášníkův), a v roli Lady Macbeth z opery Macbeth se úspěšně prezentovala gruzínská rodačka Nanà Miriani . Zbývající minuty první části večera byly exhibicí mužských hlasů, barytonisty Svatopluka Sema v recitativu a árii Francesca z 1. dějství Loupežníků , basisty Petera Mikuláše v roli Hraběte Waltera z Luisy Millerové a barytonisty Aleše Jenise v recitativu a árii Hraběte Luny z 2. aktu Trubadúra .
Tečkou za první polovinou večera byla scéna Rigoletta a Gildy z Verdiho Rigoletta v nastudování půvabné Kateřiny Kněžíkové a zvláštního hosta večera, ruského barytonisty Borise Statsenka . Paní Kněžíkové patřily po vstupní obligátní předehře k La Traviatě i první okamžiky druhé poloviny večera, když se snovou cudností a bez zbytečných afektů přednesla objektivně, svému věku odpovídající scénu a árii Violetty Valéry z I. dějství Traviaty. Ostravský basista slovenského původu Martin Gurbaľ důstojně obhájil domácí barvy v árii Giovanniho da Procidy z 2. aktu Sicilských nešpor a připravil publikum na opětovné setkání s Frédérique Friesse v árii Amelie z 1. jednání Simona Boccanegry . Verdiovské tenoristy onoho večera reprezentoval nejprve Luciano Mastro , který vydařený a jižansky vřelý výstup v recitativu a árii Riccarda z 3. aktu Maškarního plesu ozdobil jevištně sebevědomým, mediteránně rozpustilým vystupováním. Hned dvakrát účinkovala ve druhé polovině večera, v obou případech strhujícím způsobem, ruská sopranistka Olga Romanko , nejprve v Leonořině árii ze 4. jednání Síly osudu , podruhé ve scéně z 1. aktu Otella s italským tenoristou Gianlucou Zampierim , který bohužel pěvecky zůstal ve stínu Olgy Romanko a nepůsobil sebevědomě uvolněným dojmem jako Mastro. Ve dvojici se setkali i Nanà Miriani a Ulf Paulsen, když přednesli scénu Aidy a Amonasra z 3. dějství Aidy .
K interpretačním vrcholům večera patřila árie Filipa II. z Dona Carla v podání Petera Mikuláše a hvězdnou tečkou za ohlášeným programem večera bylo vystoupení Borise Statsenka, napůl zpívané, napůl hrané, ve Verdiho operním kšaftu Falstaffovi (árie Forda z 2. aktu). Verdiho večer v ostravské opeře neměl v domácích podmínkách v podstatě dramaturgické a interpretační slabiny, k hranicím vokálních sil, ležícím zřejmě v mimooborové krajině hic sunt leones, se přiblížil snad jen Ulf Paulsen. Zatímco první polovinu koncertu s ukázkami z oper vyslechlo zcela vyprodané hlediště s rostoucím nadšením, po přestávce, kdy konečně zazněla Verdiho vrcholná díla, již posluchačsky náročný večer poznamenala určitá únava. Nadšení publika však onoho večera nebralo konce, protože na rozdíl od hudebně rozmazlovaných Pražanů jsou jejich ostravským krajanům podobné galavečery vzácné, což potvrdil vyprodaný operní dům a euforická atmosféra v hledišti. Pokud by snad Národní divadlo moravskoslezské větralo ve svém hudebním archivu a pořádalo podobné koncertní večery častěji, mohlo by aspirovat na prvenství mezi ostravskými společenskými centry. Toho hudebně-kulturního již prozatím dosáhlo.
