Růžový kavalír, přepůvabná, sršatá i sentimentální komická opera Richarda Strausse, patří k těm dílům, která se na našich jevištích objevují opravdu velmi zřídka. V Brně jej viděli před šestatřiceti lety pod taktovkou Jiřího Pinkase a za režie Ilji Hylase. V hledišti jsem zahlédla pana Richarda Nováka, který byl tenkrát svérázným baronem Ochsem a tehdejší Žofii Jaroslavu Janskou, která se střídala s Natálií Romanovou. Hráli tehdy v českém překladu režiséra Karla Jerneka. Růžový kavalír je konverzační opera a velmi u ní záleží na srozumitelnosti replik, které jsou neskonale trefné. Přesto, že chápu tendenci k téměř výlučnému uvádění oper v originálním jazyce libreta, nemohu se ubránit pocitu, že kdyby čeští diváci více rozuměli těm vtipným jemnostem úžasného Hofmannsthalova textu, cítili by se jistě mnohem lépe. Opera je to velmi dlouhá a titulky nad jevištěm obecenstvu přece jenom značně omezují jeho bezprostřední divadelní vnímání. Musím se přiznat, že v tomto případě bych se přikláněla k paličskému řešení a použila bych ve prospěch konciznější divadelnosti večera odlehčující „elegantní škrty“. Ano, myslím to naprosto vážně.
Růžový kavalír je, zejména a konkrétně v tomto pojetí Jiřího Heřmana, operou o čase. Maršálka, Marie Tereza, kněžna Werdenberg, sčítá vrásky a nerada se smiřuje s tím, že ji v dohledné době opustí její oblíbený domácí miláček hrabě Octavián. S velkorysostí sobě vlastní si však ihned slibuje, že mu ponechá volnost. Straussův Rosenkavalier je pěkná potvůrka. Míchají se v něm neskutečně pestré typy postav, jejich jednání, střety i souznění, hravost, hrubozrnnost, smutek, sentiment a něha… Dává zabrat všem tvůrcům inscenace, dirigentem a režisérem počínaje a malým černouškem konče. Klobouk dolů před devětadvacetiletým dirigentem Robertem Kružíkem, který se v partituře vyznal více než dobře. Směsi hudby dvacátého století, mozartovských nadlehčení, italského bel canta a vídeňských valčíků plné prudkých kontrastů a fajnovostí dokázal vtisknout jednotný ráz. Orchestr hrál až na výjimečné momenty velmi dobře a nechyběly mu ani impresionistické barvičky ani vídeňská lehkost valčíků nebo půvab Ochsových lechtivých písniček. Také veškeré ansámblové scény včetně těch se sborem (sbormistryně Klára Složilová Roztočilová) nepostrádaly barevnou sezpívanost a to je zjev u nás už celá léta velmi, velmi vzácný.
Hlasové obsazení v podstatě odpovídalo straussovskému zadání a bylo sympatické volbou generačně jednotné mladé sólistické sestavy. Obdivuhodný pěvecký a herecký výkon Václavy Krejčí Houskové jako Oktaviána pohladil svou jednolitou skvělou altovou barevností i pohybovou a mimickou přesvědčivostí. Úspěšně dosažen další postupný cíl této zrající operní herečky. Baron Ochs v podání Jana Šťávy potěšil neméně plynulostí jeho pěveckých a hereckých schopností, s nimiž dokázal postihnout bezpočet valérů této výrazné osobité figury. Podařilo se mu vtisknout postavě barona nejen hrubozrnné rysy a neomalené výrazivo, ale také mu ponechal určitou salónní eleganci, s níž si vystačí, dokud nesvlékne svůj elegantní rokokový oblek, pod nímž však od samého počátku vidíme až příliš uvolněné ahistorické kalhoty. Kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínové jsou opět charakterotvorné – rokoko za císařovny Marie Terezie, materiálově nádherné elegantní Maršálčiny hladké modrozelené šaty v kontrastu k těm něžně květovaným a později oslnivě bílým Sophiiným, tajemně modrý a také bílý elegantní Oktavián (hrabě Rofrano, Quiquin), hnědavý ženich Ochs von Lerchenau a vedle něho podobná, snaživá replika téhož u Sophiina měšťanského šlechtice papá Faninala, přezdobená Sofiina společnice Marianne (Daniela Straková-Šedrlová). Výborně ušité kostýmy, krásně dotažené bílé paruky a klobouky, dokonalé líčení – bravo divadelní zázemí! Stejně charismaticky působila scénografie Tomáše Rusína – rozlehlá bílá, řekněme, že rokoková, hala (spíš hala–svět) pouze jemně zdobená, pódium uprostřed – s možností uzavírat ji na proscéniu zepředu, aby vynikla úvodní erotická scénka mezi služkou a sluhou inspirovaná děním za stěnou. Odhozené šaty si pak rád oblékne Oktavián, aby se mohl vrátit k Maršálce v ženském převleku za přírodní Mariandl.
Režisér Jiří Heřman si jako vždy inscenaci detailně promyslel a připravil. Přečetla jsem si, že byl inspirován obrazem Lucase Cranacha Fontána mládí. Tyto inspirace by mohly být pouhými zárodky (střípky) celkového podhoubí inscenace, v tomto případě však inscenace dospívá až k prostorové parafrázi Cranachova obrazu. Režisér přidal k němé roli černouška Mohameda ještě mýtické postavy Adama a Evy, našich černých afrických praprapraprapředků, a vše vyústí do závěrečné symbolické apoteózy mládí a věčného milostného citu.
Pro inscenaci jsou typické prudké i pozvolné velmi sofistikované světelné proměny, které dokážou bleskově změnit atmosféru, vyjmout z celkového obrazu ostře osvětlené detaily nebo temné siluety. Stejně umně vytvoří pološero nebo plasticky prokreslí davové scény (světelný design Daniel Tesař). Funkční scénografie Tomáše Rusína záměrně pomíjí proměnu velkorysého (řekněme, že šlechtického) prostředí do hostince někde na předměstí ve třetím jednání. Erotické hry hravé i naprosto drsné (divoký hon Ochsovy pánské družiny na dámskou sekci Faninalova služebnictva) se přece odehrávaly a odehrávají (také) ve šlechtických palácích.
Heřmanovo záměrné zhrubnutí celkového jevištního dění zdůrazňuje střet citově velkorysé Maršálky a její (byť i lehce pokleslé) morálky s Ochsovou všeobjímající útočností a neotesaností. Oba jsou tu svým způsobem „potrestáni“, zatímco Oktavián osvěžen mladinkou nevinnou Sophií stoupá hledištěm do nočního Brna. A Černoušek Mohamed za nimi peláší se Sophiiným zapomenutým kapesníčkem. Až nebesky dokonalý závěrečný duet těch dvou momentálních šťastlivců, Sophie a Oktaviána, je naštěstí završen tímto rošťáckým Straussovým dovětkem, geniální černouškovskou minipointou, bez níž by Rosenkavalier nebyl Rosenkavalierem.
Menší postavy – Sophiin otec zbohatlík von Faninal v podání Daniela Čapkoviče, Zpěvák Ondřeje Koplíka, italští intrikáni Annina a Valzacchi (Jitka Zerhauová a Petr Levíček) a další odvedli velmi dobře svou práci. A přece: ač Alžběta Poláčková výborně zpívá a také hraje Maršálku, kněžnu Werenberg a stejně dobře ztělesňuje Jana Šrejma Kačírková naivní a dobrosrdečnou Sophii, nepovažuji jejich obsazení do rolí za ideální. Obě zastupují mladou pěveckou generaci a připomínka, že autoři Hofmannsthal se Straussem si představovali Maršálku a Ochse jako třicátníky, nezabrání tomu, aby posmutnělé stýskání nad ubíhajícím časem a vzdalujícím se milencem u takto skvěle vypadající Maršálky nepůsobilo poněkud nepravděpodobně.
Růžový kavalír je proto tak obtížný, že mu svědčí elegantní, jemný, jednoduchý styl, tedy aspoň v tomto případě (a v mnoha jiných) tomu tak bylo. Brněnská inscenace je čisťounká, vypulírovaná, propracovaná. Ale, promiňte, hlavně v prvním jednání, dlou-há. V každém případě je však společná práce Němce a Rakušana, vídeňskou komedií, ne berlínskou fraškou. Bylo by zajímavé vědět, co by na Heřmanovu verzi řekli Vídeňáci.
