V sobotu 23. ledna se na Nové scéně opery Divadla J. K. Tyla v Plzni odehrála premiéra romantické opery Čarostřelec. Weberovo dílo se běžně hraje bez pauzy a v případě kvalitní režie je tím zajištěn nevídaný spád díla, který nedá divákovi prostor k tomu, aby vypadl z napětí a příběhu. Švýcarský režisér a scénograf Dominik Neuner si toto neuvědomuje. Kromě zbytečné přestávky po druhém jednání nabídl i několik dalších „zastavení“, jež celkový dojem z večera rozhodně nevylepšila. Na internetových stránkách Divadla J. K Tyla v Plzni se můžeme dočíst, že bude Neunerovo pojetí romantické opery ojedinělé. Ojedinělou jsem v něm nalezl rozvleklost, ve všech ostatních aspektech, počínaje prací s pěvci a konče celkovým ztvárněním příběhu a vyznění jednotlivých scén, je povětšinou konvenční a až na nepříliš vhodný zásah mluveného slova do již znějící předehry, je bez dalších překvapení. Výše uvedené nemá vyznít tak, že se nová plzeňská inscenace Čarostřelce nepovedla. Je pěkná, nikoho neurazí a mohou na ni i menší diváci, není to ale přeci jen málo? Do příběhu dobře zapadá i pěkně provedená scéna a moc hezké kostýmy z ruky Josefa Jelínka.
Výsledku příliš nenapomohl ani dirigent Norbert Baxa, který mohl více zapracovat na zvukomalebnosti a více se zaobírat nuancemi jednotlivých hudebních úseků. O dramatický náboj jako by se někdy ani nepokusil, detail a potřebné démonické barvy jako by nebyly po jednotlivých nástrojových skupinách a hráčích požadovány. Jeho orchestr nebyl v premiérovém večeru vždy v ideálním souznění a často zněl ploše. Lze říct, že jsem byl zklamán zvukovými proporcemi celého orchestrálního aparátu, za což myslím z velké části může nevhodný akustický prostor Nové scény. Velmi dobře ovšem řídil ansámblové scény. Sbor (sbormistr Zdeněk Vimr), ač někdy ne zcela kompaktně znějící, odvedl dobrý výkon. Věneček byl přímo krásný a předvedly se v něm velmi hezké hlasy.
Maxe ztvárnil Richard Samek. Jeho tenor bez diskusí patří k tomu lepšímu, co lze u nás slyšet. Svůj výkon stupňoval, hlas zněl v průběhu večera lépe a lépe. Pěvec dokázal vhodně využít své vokální dispozice, uplatnil svůj pevně a spolehlivě posazený hlas ve výstupech sólových i ansámblových. V některých výškách mohl polevit v napětí, hlas ale ani v těchto fázích neztrácel na barevnosti a bylo co poslouchat. Soprán Ivany Veberové mi není příliš příjemný svým zabarvením. Není to hlas, který by mě zaujal krásou témbru, nalézám v něm neklid, který je navíc podpořen nepříliš dobře používaným vibratem. Tóny nejsou nasazovány měkce, technika by měla být zvládnutá lépe. Též propracovaností hereckého ztvárnění byla její Agáta vzdálena Samkovu Maxovi. Slovy křehký a zranitelný lze, a to nikoliv ve věci kvality, nýbrž ve smyslu charakteru, popsat soprán Radky Sehnoutkové. Její výborně zahraná Anička byla i velmi dobře zazpívaná. Je ukázkou pěvkyně, která se může a umí prosadit i přes to, že je její hlas menší. Zní jemně a něžně a v prvním okamžiku by se mohlo zdát, že jí okolí pohltí. Opak je však pravdou a diváka si získává tím, jak je snadno rozeznatelný a čitelný. V ansámblových scénách je přímo báječná a je potěšující slyšet pěvkyni, která umí vnímat své okolí a prosazuje se vůči němu opravdovým zpěvem a nikoliv silou. Až budou do nejmenšího detailu doladěny i všechny výšky, bude to báječné. Hlas basisty Davida Nykla lze charakterizovat jako spolehlivý, dobře vedený a příjemně hutný. Svou roli Kašpara pojal velmi dobře a tvořil s Richardem Samkem vhodně zvolenou dvojici umělců, kteří jsou na scéně jedna krev a osobnostně si sedí. Chce-li však divák zažít opravdového mistra dokonalé proměny umělce v démona na těle i duši a slyšet, jak se takto vyšinutá postava v průběhu děje dostává do morku kostí diváka, nechť vyhledá německého basbarytonistu Falka Struckmanna. Jistě mi pak dá za pravdu, že za to cesta do zahraničí stála! Jako bonus také z orchestru uslyší to, co ze svého ansámblu nedostal Norbert Baxa. Od ostatních pěvců v menších rolích bylo v průběhu premiérového večera slyšet výkony různé, objevování a hodnocení již ale nechávám na divákovi.
