V celoročním projektu stanice Český rozhlas Vltava – hrdina.cz – jsou k sobě řazeni hrdinové poezie, literatury, odboje, sokolská náčelnice Marie Provazníková, Jan Amos Komenský, Jan Hus a řada dalších osobností českých a světových kulturních i společenských dějin; na čestném místě jsou pak hrdinové i antihrdinové světa opery. Určitě bude řeč o hrdinech a hrdinkách händlovských, mozartovských, smetanovských, pucciniovských či verdiovských. Mezi ně jistě patří i Shakespearův Otello a jeho zjednodušený stín, jak jej napsal pro Giuseppe Verdiho v 80. letech 19. století Arrigo Boito. V úterý 27. ledna 2015 Národní divadlo představilo na jevišti Státní opery Praha v roli Verdiho Otella, vyšinutě žárlivého hrdiny, jenž se bleskově mění v patetického antihrdinu, argentinského tenoristu (též dirigenta, režiséra, skladatele, fotografa, malíře a podnikatele) Josého Curu. Byla to zajímavá snaha o světovost, o hostování proslulého umělce nikoliv v operní galashow, jak jsme tomu v Praze svědky, ale v repertoárovém představení.
José Cura léty zmohutněl, zešedivěl, znásobil své požadavky i aktivity a vyhranil své názory. Jeho herectví a jevištní pohyb uzrály, zmoudřel a určitě patří po této stránce k nejzajímavějším (mediálně atraktivním) operním hvězdám. Jenže když chce divadlo světovost, mělo by vyjít vstříc nasazením toho nejlepšího a být obletované hvězdě důstojným partnerem.
Nebudu psát o režii Dominika Neunera, protože se myšlenkově blížila impotenci a byla politováníhodná. To mě však nepřekvapilo. Naopak mě překvapilo, že při 41. představení nebyli hráči Orchestru Státní opery a zpěváci Sboru Státní opery přesní a nectili intonaci, kterou si přál pan Verdi. Vypadalo to tak, že například sekce žesťových nástrojů si snad ani nenaladila (tak to aspoň v 8. řadě parteru znělo), protože lahodně čistých akordů bylo poskrovnu. Dlužno dodat, že svůj díl odpovědnosti má dirigent Martin Leginus, který měl k tomu soubory donutit.
Jací byli Curovi spoluhráči? Vévodil jim mladý tenorista Richard Samek. Jeho zdravý, jasný hlas bylo radostí poslouchat a pro roli Cassia byl jako stvořený. (Doufám ale, že neskončí jako řada jeho tenorových předchůdců v ND, kteří měli kdysi také zdravý, příjemný hlas a operní provoz naději po letech vymazal.) Ostatní byli pouze sparingpartnery. Richard Haan byl projevem i hlasem matnou karikaturou zákeřného a zlo ztělesňujícího Jaga a bezesporu talentovaná Eva Hornyáková (oba hosté ND) na Desdemonu nemá zatím ani hlasivky, ani zkušenosti a ačkoli ještě patří k mladé generaci, její vysoké tóny zněly ve forte, jakoby byla o dvacet let starší. Při interpretaci zpěvu O Salce! a v Ave Maria mě při poslechu světové elity 20. století mrazí, zde jsem pouze držel palce, aby to dopadlo aspoň dobře. V posledním dějství jsem jen trpně čekal na poslední akordy, které však byly díky orchestru tragikomické… Přirozeně jsem nečekal, že uslyším výkony na úrovni Tebaldi, Te Kanawy, Fleming, Freni, Coreni, Cappuccilliho, D’Arcangela…, ale přece jen mohlo vedení opery najít lepší sestavu.
Jaký byl José Cura? V úvodu mě zaskočil hlasovou labilitou a forzí ve vypjaté dynamice vyššího rejstříku, kterou musel zdolávat přeexponovaný orchestr. Nejistota v pohybu na jevišti byla přirozenou daní takového hostování, ale některé tóny byly nejisté jistě zbytečně. (Ledaže by zpíval v indispozici!?) Naštěstí se rozezpíval, zklidnil a zvláště poslední jednání bylo sugestivní. Otello je však, jako žádná jiná verdiovská postava, komplexní role a jeho herectví, kterým večeru vévodil, bylo natolik mimořádné a na naše poměry nevídané, že jsem mu vše prominul. Určitě bylo dobře, že pražské Národní divadlo (za pomoci Bohemian Heritage Fund) Josého Curu pozvalo, ale mělo by takováto hostování lépe připravovat a zvažovat do čeho a koho pozvat. A jestli by nebylo lepší angažovat více špičkových sólistů před zenitem profesionální kariéry… Moc bych Národnímu divadlu přál, aby druhý pokus s Otellem dopadl 24. února úplně jinak a José Cura představil vějíř svého zralého umění na nejvyšší úrovni.
