V pražském Stavovském divadle proběhly 21. a 22. ledna 2016 premiéry Popelky Gioachina Rossiniho (celým názvem La Cenerentola, ossia La bontà in trionfo, česky Popelka, aneb Laskavost vítězí). Tato opera semiseria měla premiéru v lednu 1817, tj. necelý rok po Lazebníkovi sevillském, a Rossini ji zkomponoval na zakázku za pouhé tři týdny. Přesto se mu ve spolupráci s libretistou Jacopem Ferrettim povedlo vytvořit fungující komickou operu postavenou především na klasických typizovaných postavách.
Akcentu na postavy si zřejmě byla při přípravě aktuálního provedení vědoma i maďarská herečka a režisérka Enikő Eszenyi, u nás doposud známá činoherními inscenacemi Shakespeara v letech 1999-2001. Příběh Popelky zasazuje do Čech na přelomu tisíciletí, kdy česká společnost adorovala hokejisty z Nagana, televizní celebrity a další zbohatlíky. Proto je Popelčin otčím Don Magnifico (u Ferrettiho nahrazuje obvyklou zlou macechu) pojat jako zestárlý budižkničemu, který nosí hokejový dres, na jevišti bruslí, jeho hlavní rekvizitou je hokejka a doma má na zdi českou vlajku a plakát prince. Také jeho dcery, Tisbe a Clorinda, touží především po sňatku s fotbalistou nebo zpěvákem. Naopak Popelka je odstrkovaná šedá myška snící o muži ryzího charakteru. Tím je samozřejmě princ Ramiro, který si hledá vhodnou nevěstu „inkognito“ v přestrojení za sluhu Dandiniho. Ten se zase vydává za prince v kostýmu právě takové celebrity, o jaké Magnifico a spol. sní.
Humor inscenace vychází především z libreta a zasazení do zmiňovaných reálií. Inscenátoři však kromě toho pracují i s dalšími komediálními postupy – Magnificovy dcery mají v odvěké komediální tradici své ženské přednosti zdůrazněny vycpávkami, sám Magnifico jezdí na bruslích a hraje s dcerami hokej na dvorku. Inscenace je protkána gagy, o které se starají přidané postavy dvou klaunů a divadelního hasiče, kteří kromě pantomimických výstupů rovněž pomáhají s rekvizitami a kulisami. Místy se do pantomimy zapojují i sólisté, například ve vrcholném sextetu druhého dějství, kdy je schematičnost postav vtipně reflektována v „mechanických“ pohybech zpěváků, kteří vytvoří na scéně jakési „dioráma“ s milovníkem, naivkou, potrestaným padouchem atd.
S celkovou koncepcí ladí i scéna (Kentaur) a kostýmy (Bianca Imelda Jeremias). Magnifico bydlí s dcerami v obytném kontejneru a princův zámek má neurčitou podobu luxusního podniku v centru velkoměsta složeného z rekvizit vhodně ladících s tím, jak si „hokejový“ Don Magnifico představuje luxus – zářící kovový bar v kombinaci s křišťálovým lustrem, pozlacenými antickými sloupy, bílou limuzínou a červeným kobercem s fotografy. Z kostýmů je třeba zmínit například pestrobarevné teplákově-diskotékové kreace Tisbe a Clorindy nebo umolousané manšestráky a žluté sako Dona Magnifica, který se na princův ples oblékne „do společnosti“ (i když je „srdcař“ a pod košilí pořád má svůj hokejový dres). Povedená je také proměna kostýmů Popelky, která doma působí jako uklízečka, ale na konci na svatbě září (doslova) v krásných šatech a s tiárou hodnou princezny.
Pokud jde o pěvecké obsazení, v případě pražské Popelky byl poměrně zřetelný rozdíl mezi první a druhou premiérou. Navzdory přítomnosti zahraničních sólistů na první premiéře se ukázalo, že sehraný ansámbl výhradně českých zpěváků (kteří spolu navíc účinkují v Lazebníkovi sevillském ve Státní opeře), působí ve výsledku uvolněnějším, bezstarostným dojmem, který je Rossinimu tak vlastní.
Hvězdou první premiéry byla ukrajinská sólistka Lena Belkina, která se na belcantové role specializuje a Popelku si zahrála i ve filmu. Její hlas je pro roli ideální, zní měkce, je pružný a nemá problém s precizně zpívanými koloraturami. Její Popelka je dětsky křehká, procítěná a dojemná. Alternující Kateřina Hebelková je oproti Belkině zkušenější a univerzálnější zpěvačka, jejíž repertoár je podstatně širší a přesahuje belcantové role. Popelka v jejím podání je suverénně zazpívaná a civilněji zahraná. Je proto spíš věcí osobní preference, které z těchto dvou vynikajících sólistek dá divák přednost.
U postavy prince Ramira byl naopak rozdíl mezi interprety zřetelnější. Řecký tenorista Vassilis Kavayas se sice také zaměřuje na belcantové role, nicméně na premiéře, snad vinou nervozity, působil poněkud nejistě a možná by si měl na Ramirův part ještě chvíli počkat. Oproti zahraniční hvězdě o to více vynikl známý český tenorista Martin Šrejma, jehož princ vyzněl citlivě, inteligentně a bylo zjevné, že interpret má roli precizně připravenou, takže i riskantní árie z druhého jednání mu vyšla a sklidila zasloužený potlesk.
Ve vděčné roli sluhy Dandiniho alternoval Jiří Hájek s Jiřím Brücklerem. Oba podali velmi dobré výkony, přičemž Hájkův Dandini působil na jevišti uvolněněji, zatímco u Brücklera je třeba pochválit zejména tradičně skvělý pěvecký přednes. Padoucha Dona Magnifica ztvárnil na první premiéře František Zahradníček a na druhé Jiří Sulženko. Oba zaujali vyrovnaným pěveckým projevem a precizními parlandovými částmi. Úlohu si užívali od začátku až do konce a nezalekli se ani nebezpečných scén na kolečkových bruslích.
Rozmazlené a povrchní sestry Clorindu a Tisbe zpívaly v prvním večeru Yukiko Šrejmová Kinjo a Dorothea Spilger. Ty byly pěvecky i herecky dobře sladěné a zdůraznily spíše dětinský aspekt svých rolí. Naopak Marie Fajtová a Stanislava Jirků na druhé premiéře působily dojmem sexy žen, které již cíleně jdou za svým cílem/princem. Zvlášť Fajtová vynikala jiskřivým hlasem a povedeným nadsazeným herectvím.
Poněkud nevděčnou roli princova učitele Alidora, který je v příběhu klasicistně působícím hlasem morálky, zpíval Pavel Švingr na první a Ivo Hrachovec na druhé premiéře. Oba podali spíše standardní výkony, přičemž ale zejména Hrachovec svým přirozeným projevem dodal roli vtip, který jí snadno může chybět.
O mužském sboru pod vedením Pavla Vaňka, stejně jako o orchestru Národního divadla pod taktovku Jana Kučery, se lze vyjádřit jen pochvalně. Sborové party byly precizně předneseny, zněly kompaktně a vhodně doplňovaly dění na jevišti. Pro mladého dirigenta Jana Kučeru se jednalo o první klasickou operu v Národním divadle a pod jeho vedením zněla hudba živě, dynamicky, s potřebnou gradací i lehkostí, která je pro Rossiniho komedie tak potřebná.
Celkově lze novou Popelku ve Stavovském divadle hodnotit kladně. První premiéra sice možná nevyšla tak, jak si inscenátoři představovali, nicméně druhá premiéra ukázala, že se sehraným týmem interpretů vynikne promyšlená a vtipná režijní koncepce, která v kombinaci s profesionálně vedeným orchestrem a sborem vytvoří fungující celek. Ačkoliv tato Popelka bude zřejmě svádět k zjednodušenému odsouzení ve stylu „kontejner a brusle v opeře“, zvolená koncepce má logiku, působí celistvě a je věrná myšlence původního díla. Závěrem zbývá jen zamyšlení nad tím, jak trefně si s českou posedlostí hokejem a celebritami pohrála režisérka, která je sama u nás cizinkou.
