Třetí největší rakouský hudební festival Innsbrucker Festwochen si dal tentokrát do vínku Stylus Phantasticus. Pod pojmem umění hudební improvizace se uspořádalo asi 40 koncertů a také dvě operní inscenace. „Armide“ největšího francouzského barokního skladatele Jean-Baptiste Lullyho je relativně známá opera. To se ale určitě nedá říct o opeře Itala Nicoli Porpory „Il Germanico“. Poprvé od premiéry v roce 1732 v Římě byla tato ‚opera seria‘ v kompletní podobě a scénicky uvedena v rámci Innsbruckého festivalu.
Nicola Antonio Porpora, uctíván širokým publikem, byl v Londýně seriozním konkurentem Händela. Později jeho sláva poněkud zanikla, dirigent této inscenace a zároveň umělecký ředitel festivalu, Alessandro de Marchi, se domnívá, že to bylo neobvyklou obtížností sólových partů, mnohem náročnějších než Händelových, které tehdy interpretovali Porporovi žáci. Po premiéře „Il Germanica“ s ním musím souhlasit, neobvyklá řada árií dělala menší problémy i současným pěvcům. Tím ale srovnání s Händelem končí, nekonečné střídání krkolomných árií da capo a recitativů je dost monotónní, Händelova hudební invence je o třídu výše.
De Marchi a jeho barokní orchestr Academia Montis Regalis má s Porporou zkušenosti. Nedávno dostal v anglickém ‚The Guardian‘ pět hvězdiček za CD-nahrávku Porporových árií s kontratenorem Franco Fagiolim. Fagioli v Innsbrucku nebyl a přítomné hvězdy jako Sandrine Piau nebo Sunhae Im v této produkci neúčinkovaly, De Marchi je nahradil menšími jmény, které ale výrazně přispěly k celkovému úspěchu innsbrucké inscenace. Na poslední chvíli nahradila nemocnou Soniu Prinu v titulní roli přece jen pěvkyně velkého formátu. Irská mezzosopranistka Patricia Bardon sklízí úspěchy od Metropolitan Opery po Glyndeborne Festival a ačkoliv je považována za ideální Händelovu interpretku, troufne si i na Bizeta nebo dokonce Wagnera. Bardon má sametově znělý hlas a hezké vystupování. Pozadu nezůstaly ani ostatní pěvkyně, vítězka zdejší pěvecké soutěže z roku 2013 Emilie Renard (Ersinda) a zejména švédská sopranistka Klara Ek (Rosmonda). Porpora byl ve své době slovutný pedagog – k jeho žákům patřili kastráti Farinelli a Caffarelli – a psal většinu rolí na míru. Menší technické problémy měl australský kontratenor David Hansen v obtížné roli Arminia. Do pozitivního výčtu určitě patří italský tenor Carlo Vincenzo Allemano (Segeste) a kontratenor Hagen Matzeit (Cecina). Academia Montis Regalis se pod vedením Alessandra De Marchiho lepší rok od roku a přesvědčila i tentokrát. Do plusu lze určitě zahrnout detailní režii Alexandra Schulina, ale již méně dost fádní výpravu Alfreda Petera. Obecenstvo odměnilo všechny interprety povedené inscenace celkem po právu potleskem ve stoje.
Za delší diskuzi by přesto stála historická interpretace staré hudby. Porporova opera trvala s dvěma přestávkami od 18 do 23 hodin, tedy pět hodin. Nelze se divit, že po skončení představení v pracovní den se dost posluchačů ihned zvedlo k odchodu. Opravdu nelze udělat několik škrtů v nekonečném defilé árií? Koneckonců o autentické vyznění opery se stejně nejedná, dnešní představení v uspěchané době jsou v úplně jiném kontextu než před 283 léty a kastráti byli nahrazeni ženskými hlasy. Konsekventní festival stejně není, Lullyho „Armida“, uvedená o týden později, byla asi o hodinu kratší než původní originál a kromě několika árií vypadly rovněž všechny sbory.
I Innsbruck musí šetřit a tak v porovnání s minulým rokem odpadla jedna operní produkce. Provedení intermezza „Don Trastullo“ Niccola Jommelliho bylo víceméně koncertantní. Úspěšné jsou u publika představení pod širým nebem s částečným obsazením finalisty Cestiho soutěže barokního zpěvu. Tentokrát si festival, dost netradičně, vybral francouzskou operu „Armidu“ Jeana-Babtisty Lullyho na libreto Philippe Quinaulta podle Torquata Tassa. Minulý šéf René Jacobs dával přednost německým a italským operám a tak byl výběr Lullyho obohacením festivalového repertoáru, obzvláště když tato ‚tragédie en musique‘ je jeho nejúspěšnější operou. „Armida“ byla poprvé uvedena v Paříži roku 1686, tedy rok před smrtí skladatele. Všechna představení opery se uskutečnily na nádvoří teologické fakulty, kam se vejde jen asi 450 návštěvníků, čímž se produkce dost prodraží. Navíc tu chybí divadelní technika, ale je zde dobrá akustika, rušená dost silně jen přistávajícími letadly. Tato inscenace se uskutečnila v koprodukci s ,Musikfestspiele Potsdam Sanssoucci‘ a ‚Centre musique baroque de Versailles‘, kde bude později také představena.
Režií (Deda Cristina Colonna) a hlavně výpravou, včetně někdy až směšných kostýmů (Francesco Vitali), „Armida“ zdaleka nedosáhla úrovně „Il Germanica“. Zato hudební nastudování Francouze Patricka Cohën-Akenina bylo opravdu na výši. Jeho ansámbl Les Folies Françoises vytáhl z Lullyho partitury sebemenší nuance a citlivě doprovázel mladé pěvce. Portugalský tenor João Pedro Cabral herecky i pěvecky zdařile ztělesnil ústřední postavu křižáckého rytíře Renauda, sopranistka Elodie Hache v titulní roli byla pěvecky sebejistá, ale produkovala příliš mnoho vibrata. Rovněž menší role byly vesměs velmi dobře obsazeny. Zajímavá, i když ne zcela jednotná, byla choreografie nezbytných baletů v podání specializované švédské skupiny Nordic Baroque Dansers. Sečteno a podtrženo: „Armida“ innsbrucký festival příliš neobohatila, „Il Germanico“ zcela jistě ano.
