Neměla by se dobrá dramata, ať už hudební, divadelní nebo filmová, líčit do detailů. V běžném hovoru, v recenzi, v programovém textu. Jednak je tím adresát sdělení připraven o osobní zážitek, jednak se slovy, opisem, popisem síla dramatu rozmělní. Nebudu to dělat ani v následujícím textu. Janáčkova opera uvedla v pátek 14. 6. poslední premiéru v této sezoně – režisér David Radok spojil v jednom večeru Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Lidský hlas Francise Poulenca.
Lze se zaobírat hledáním pojítek mezi těmito dvěma kusy. Zaprvé oba vycházejí z francouzského avantgardního divadla. Juliettu Martinů komponoval podle hry Gerogese Neveuxe (text si sám upravil), Poulenc vycházel ze slavného monodramatu Jeana Cocteaua (text použil beze změny). V centru obou je žena – Juliette je podle Martinů „jméno mužské touhy, která na sebe bere pokaždé jinou podobu ve snech mužů. Podobně jako tyto mužské touhy, jest i role Julietty proměnlivost sama.“ Žena z Lidského hlasu je naopak podle Cocteaua všední obětí, zamilovanou od začátku do konce, je zoufalou bytostí, která lpí na muži, jenž už ale není její. Dalším pojítkem je podle režiséra Davida Radoka iluze, kterou si vytváříme o skutečnosti kolem nás i o nás samých.
Ať už jsou ale výchozí společné rysy daného materiálu jakékoliv, mám po shlédnutí páteční premiéry pocit, že vůbec nejsou podstatné. V pojetí Davida Radoka totiž obě hudebně-dramatické materie získávají – alespoň pro mě – nové rozměry: z Juliette se stává komorní psychologické drama, z Lidského hlasu studie vyšinutosti z osamění. (Francis Poulenc napsal v roce 1958 po dokončení Lidského hlasu: „V některých chvílích se toho nesnesitelného dítěte hrozím (…). Je to skutečně hudba napsaná ve stavu transu.“ – přála bych mu vidět Radokovu inscenaci.)
Tři fragmenty z Juliette vyhotovil Martinů v roce 1939, rok po dokončení Julietty. Chtěl tím zajistit opeře větší publicitu a snazší uvedení na jeviště, ale opak byl pravdou. Koncertně zazněly Fragmenty v roce 2008 (Česká filharmonie a Charles Mackerras), scénicky byly uvedeny až teď v Brně. Většina epizodních postav z opery se do Fragmentů nedostala, jde tu především o vztah Julietty a Michela. Je-li tedy kompletní opera pro inscenátory mnohdy nesnadným soustem, o Fragmentech to platí násobně – z celé surrealistické fresky tu vypadává jen jedno sklíčko, které si nutně divák vztahuje k původnímu tvaru.
Ne tak v této inscenaci. Celé dějství se odehrává v otevřeném bytovém prostoru (40., 50. léta?), les tedy není přímým dějištěm jako v opeře, ale temným neznámem, které tiše čeká za dveřmi bytu. Michel a Juliette působí jako manželský pár středního věku, oba velice civilní, Michel nápadně sebekontrolovaný, přesto se jejich replikami šíří do hlediště tíseň. Proč tíseň, když Julietta je většinou hravá, snová, lákavě proměnlivá? Protože v kontextu normálnosti a vážnosti obou protagonistů nabírají pronášené repliky obsah absurdity nikoliv komické, ale život a zdravý rozum ohrožující, absurdity toxické pro jejich i vaši realitu. Civilní dvojici obklopuje sice v každém jednom přítomném okamžiku reálný interiér, ten se ale v nuancích a jemných šerosvitných detailech umí v průběhu času proměňovat (scéna David Radok). Do něj vstupuje několik málo epizodních postav, které Martinů ve Fragmentech nechal, a mrazivě samozřejmým způsobem narušují osobní prostor obou. Kdo je tady blázen? Juliette? Obchodník, který se tu chová jako doma? Vy?
Co do atmosféry mě napadá srovnání s filmem Ucho pánů Procházky a Kachyni. Stejně jako Ucho, ani Fragmenty by, byť sebelépe režírované, nemohly působit takovou intenzitou, nebýt hlavní herecké/pěvecké dvojice. Magnus Vigilius a Jana Šrejma Kačírková vysílají v každém momentě ze svého postoje, pohledu i hlasu absolutní obsah, podávají výkon, který budete těžko analyzovat a rozkládat na jedontlivé složky operního herectví – ale lehko se jím necháte položit na lopatky. Vokálně oba dva suverénní. Stejně jako Roman Hoza, kterého jsem nikdy neviděla šířit kolem sebe takové nebezpečné mrazení ve vzduchu (kdo by to byl řekl do Obchodníka se vzpomínkami), skvělí byli i Josef Škarka a Eva Novotná. A konečně orchestr, který pod obdivu-hodným, přesným i nervním vedením Marka Ivanoviće položil celému tomu hudebně-dramatickému zážitku úžasně barevný základ (obdivovala jsem tentokrát především hluboké smyčce).
Spolehlivá podpora dirigenta směrem k jediné zpěvačce na scéně je zásadní i pro naplnění dramatického potenciálu Lidského hlasu: „Domnívám se, že jsem potřeboval nabýt mnoha zkušeností, abych mohl dostát dokonalé stavbě Lidského hlasu, která musí být hudebně pravým opakem improvizace. Krátké Cocteauovy věty jsou tak logické, tak lidské, tak významově obsažné, že jsem musel napsat přísně uspořádanou partituru plnou napětí. Hudba umlká, jakmile jediná hlavní postava naslouchá člověku, s nímž hovoří (…). Myslím si, že jsem potřeboval zkušenost metafyzické a duchovní úzkosti Dialogů karmelitek, abych se nezpronevěřil strašlivě lidské úzkosti nádherného textu Jeana Cocteaua,“ psal Poulenc. Přísně uspořádaná partitura si žádá ultrajemnou práci s časem a dobrou komunikaci na trase orchestřiště-jeviště, což se na premiéře zdálo jako samozřejmost a mohlo tak dostat prostor tvůrčí bytí na scéně: Jana Šrejma Kačírková v celé kráse, bezradnosti, úpěnlivosti, sebetrýznění a strašlivě lidské úzkosti. Patří jí hluboký obdiv jednak za to, jakým způsobem se s celým náročným večerem vypořádala pěvecky (nezaznamenala jsem jediný „nepodařený“, nepatřičný tón, a pokud ano, mělo to svůj význam) a jak dala herecky všanc svoji osobu.
Vedení Janáčkovy opery si může gratulovat, zakončilo sezonu zase jedním počinem.
