Aerofilms zprostředkovaly v sobotu 19. května další přenos z Metropolitní opery v New Yorku, novou premiéru Mozartova Dona Giovanniho, a tentokrát jsme měli naše želízko v ohni. Adam Plachetka si zazpíval a zahrál Giovanniho sluhu Leporella v inscenaci, kterou režíroval Ivo van Hove. Jak už to tak někdy bývá, Metropolitní opera si vyhlédla inscenaci, která měla premiéru v pařížské Opéra Bastille v roce 2019. V únoru loňského roku ji v Paříži uvedli v obnovené premiéře, a to už v koprodukci s Metropolitní operou. Přímý přenos z Met zprostředkoval nejen rozhovory se sólisty, ale také s režisérem Ivo van Hovem a scénografem a světelným designerem inscenace Janem Versweyveldem. Režisér nám sdělil, že on sám by neuváděl Giovanniho pod názvem Don Giovanni ossia Il dissoluto punito, ale jako Il dissoluto punito ossia Don Giovanni. V jeho pojetí je hlavní postava opery nezvaným a nerespektovaným prostopášníkem, který je coby vrah Annina otce opravdovým zločincem, jehož je třeba ztrestat. Proto i sluha Leporello myslí vážně svou repliku, že jestli jeho pán nepřestane podvádět ženy, odejde a najde si jinou práci. Také Donna Anna je Giovanniho nepřítelkyní a její snoubenec Don Ottavio je pro tentokrát mužem na svém místě. Oba se milují, mají k sobě láskyplný vztah. A podobně i Zerlina (Ying Fang) s Massetem. Zerlina sice trošku koketuje s Giovannim, ale dobře ví, že Masseto (Alfred Walker) je její jistota, o kterou se v žádném případě nesmí nechat připravit. Kombinaci vídeňské a pražské verze opery inscenaci pochopitelně ukončuje společné ponaučení postav, že viník musí být potrestán.
Scénografie sestává z pěti domů horizontálně i vertikálně propojených blízkými i vzdálenějšími schodišti, výklenky a balustrádami. V prvním jednání zůstává jeviště bez přestavby a teprve pro závěrečnou scénu Giovanniho večeře se vzdálenosti mezi domy uzavřou. Na konci opery se spolu se závěrečným poučením vrací původní podoba scénografie, avšak s výklenky ozdobenými květinami, závěsy a markýzami. Do šedého bezbarvého exteriéru vtrhnou jásavé barvy, prostopášník byl potrestán a lidé žijí šťastněji.
Režisér inscenuje Dona Giovanniho v současnosti. Sám říká: nevidím důvod, proč by se tento příběh měl odehrávat v minulosti, když je to téma věčně živé? Dobové kostýmy (An D’Huys) se objevují teprve při svatební oslavě Zerliny a Masetta v Giovanniho paláci. Pro tento výjev umístí do jednotlivých výklenků v různých patrech bílé figuríny s malými černými obličejovými maskami v barokních různobarevných dámských šatech. Součástí této maškarády jsou i kostýmy tří hostů – Donny Anny, Dona Ottavia a Donny Elvíry. Přicházejí bez masek, ty si nasazují až v interiéru. V ostatních výjevech jsou postavy oblečeny do současných velmi jednoduchých kostýmů, pánové Don Giovanni a Leporello buď v černém nebo světlém pánském obleku a v bílé košili, vždy stejně jako dvojčata, Don Giovanni se liší od Leporella jen kravatou a pláštěm. Jsou prakticky stejně vysocí, a tak dostrojení Leporella do podoby jeho pána není sebemenší problém. Dona Elvíra Any Maríi Martínez je kostýmována jednoduchými šedými, záměrně nevýraznými šaty, je o nějaký ten rok starší než ostatní dámy a odlišuje se od nich úspornější obličejovou mimikou a konzervativnější, byť i spolehlivou pěveckou kulturou. Nepříliš sympatický Don Giovanni v podání švédského pěvce Petera Matteiho zpívá i hraje úsporně s měkkým pěveckým výrazem, Leporelo Adama Plachetky jej doprovází bez jakýchkoli pěveckých problémů s bohatou obličejovou mimikou i s výraznějším pohybovým aranžmá. Donna Anna je v podání Federicy Lombardi kouzelnou čistou bytostí a její pěvecká i herecká kultura je obdivuhodná. Tentokrát ji věrně a mužně provází její ochránce Don Ottavio v sympatickém pěveckém i hereckém podání Bena Blisse. Výraznou roli hraje v inscenaci smrt Komtura, otce Donny Anny (Alexander Tsymbalyuk). Místo, na němž zemřel, označí Donna Anna červenou a později i bílou růží, ke které přidají při scéně na hřbitově pouze malou cedulku, z níž Leporello čte nápis na náhrobku. Působivý něžný detail.
Režisér velmi dbá na řeč těla a nikdy nemůžeme pochybovat o tom, co postavy spolu názorově sdílejí a co ne. Jsou obsazeny typově přesně snad s výjimkou Masetta. Obsazení vévodí Federica Lombardi jako Donna Anna, která zejména v prvním jednání okouzluje barevností svého uvolněného sopránu plného alikvotních tónů a stejně přesvědčivým herectvím. Don Ottavio je opravdovým milujícím a mužným partnerem Dony Anny, což přináší do inscenace příjemné oživení a povzbuzení. Režie Ivo van Hoveho je inteligentní, čistá a jasně čitelná. Žádné (ne)morální zákruty, dokonce i vztah Leporella s Donnou Elvírou vyústí v závěru do Leporellovy pokorné omluvy. Dvojice jdou vstříc novému života nepoznamenanému falší, jednotlivci jako Donna Elvíra a Leporello se vracejí každý do svého prostředí. Režisér jde rovnou cestou, jeho režie fandí láskyplným vztahům. Ostatně proč konečně jednou ne.
Taktovky se ujala Maestra Nathalie Stutzmann, dirigentka a kontraaltistka. Je v současné době hudební ředitelkou Atlanta Symphony Orchestra a hlavní hostující dirigentkou Philadelphia Orchestra. Studovala mj. u Simona Rattlea, má dobrou dirigentskou pověst. Přesto je zvláštní, že ač se Mozartově hudbě příliš nevěnuje, získala už při svém debutu s Donem Giovannim v Metropolitní opeře hned další Mozartovu operu, Kouzelnou flétnu, jejíž přímý přenos nás čeká v sobotu 3. června. Orchestr Met hrál jako vždy velmi dobře, ale připadalo mi, že jistota, se kterou hrál, byla vykoupena sice spolehlivostí průběhu představení, ale také určitou nevýrazností a malou detailní propracovaností zvukové podoby. Těch pár melismat, která přidaly hlavně mužské postavy, nepřineslo žádné zvláštní oživení. Je ovšem jasné, že zvuková stránka přenosu je komponována zvukaři a může být do značné míry zkreslená. Inscenaci vévodila její optická složka, orchestrální doprovod byl téměř jakousi scénickou hudbou.
