Aleš Březina po ztvárnění procesu s Miladou Horákovou v opeře Zítra se bude… sáhl po další ikonické oběti totality, číhošťském faráři Josefu Toufarovi. Ten měl podle vykonstruovaného obvinění zinscenovat falešný zázrak. V roce 1950 byl zatčen a při výsleších nucen, aby se přiznal, že sestrojil zařízení, jímž rozhýbal křížek na oltáři. Případ měl zdiskreditovat katolickou církev, poukázat na její spojení se zahraniční špionáží a odhalit její protisocialistické postoje. Toufar byl během vyšetřování prakticky ubit. Když opominu to, že se v případě Horákové i Toufara jedná o příšerné události z naší nedávné minulosti, zbývají extrémní a vzrušující příběhy. Jsou to v zásadě politické thrillery a kdo si během naříkání Toufara mučeného za scénou nevzpomněl na Toscu, ten snad byl na opeře poprvé.
Aleš Březina ale nejde po laciných efektech a hudba zůstává paradoxně v celkovém účinku kdesi v pozadí. Máme před sebou oživený dokumentární film, který se odehrává na neustávajícím hudebním vlnění. Školené hlasy zastupuje sbor a Jan Mikušek, Petr Louženský střídá mluvené slovo a výrazně rytmizovanou recitaci v určených tónových výškách, Soňa Červená se pohybuje mezi těmito polohami. Střídmý instrumentální doprovod obstarává ansámbl složený ze syntezátoru, vibrafonu, houslí, basklarinetu a bicích. Libreto vytvořené jako koláž z archivních dokumentů předkládá fakta chronologicky a nechává posluchače, aby si celkový obrázek vytvořil sám. Vzniká dráždivé napětí mezi vysloveně veristickým námětem a jeho ztvárněním jakoby bez osobního zaujetí. Hudba ale prostupuje celou inscenací, pohání ji jako vnitřní motor. Tento dojem posilují drobné motivky, které se opakují a vracejí v jemných modulacích v minimalistickém duchu. Působivé jsou pamětné motivy sboru, křehký motiv Toufara, dalším závanem verismu je dechovkářská charakteristika vyšetřovatelů a krátká árie Toufarovy neteře před samotným koncem.
Jako historická paralela k Toufarovu umučení je v úvodu opery postaven holešovský farář Jan Sarkander (1576–1620), jehož blahořečení v roce 1995 rozhodně nebylo přijato s všeobecným souhlasem a vyvolalo rozruch i odpor. Jeho příslušnost ke katolické, protireformační straně v době, kdy to byla ryze politická záležitost, vytváří mnohem hlubší souvislosti s Toufarovým případem. Odkazuje ke kořenům averze vůči katolické církvi, kterou sdílí velká část naší veřejnosti dodnes.
Petr Zelenka vytvořil v malém prostoru Divadla Kolowrat přímočarou inscenaci, která pracuje s velmi zřetelnými atributy doby, co se týká scény, rekvizit i kostýmů. Scéně dominuje oltářní svatostánek v nadměrné velikosti, na něm je kresba ukřižování s anděly. V kontrastu je zmenšený půdorys kostela narýsovaný na podlaze, který přímo vybízí ke skákání panáka, na něž také dojde. Při rozložení křídel svatostánku se odkryje načrtnuté schéma vztahů mezi jednajícími osobami a událostmi – působí jako odkaz na animaci drátků, které vedou od číhošťského křížku přes královéhradecké biskupství až do Říma a New Yorku. Animace se objevila v propagandistickém filmu, který na objednávku StB natočili režisér Přemysl Freiman a kameraman Jan Kliment – jejich jména se objeví v citaci tohoto paskvilu promítané na otevřený svatostánek. Soňa Červená a sboristky střídaly několik rolí i kostýmů – ty byly rozvěšené po stranách scény, pod nimi ležely svazky spisů, boty, v hledišti zabíralo jedno sedadlo pro účinkující rádio a elektrická páječka. Ta později posloužila i jako mučicí nástroj, i když dost nelogicky v místě, kde se zpívá „bylo na faráři Toufarovi použito násilí tak, aby neutrpěl zranění s následky“. Skromné vnější prostředky jsou v souladu se samotným dílem, jakkoli mohou působit amatérsky. Propracovaná je pohybová stránka inscenace, výmluvné interakce postav, zřetelná gesta.
Provedení hodnotím ze druhé premiéry. Výborně zpívala děvčata z Kühnova dětského sboru , jedna z nich se hezky předvedla v roli neteře faráře Toufara. Bezchybný byl Jan Mikušek jako Toufar, jeho kontratenor odkazuje ke stylizaci nadpozemských postav ve staré opeře. Petr Louženský jako Jan Sarkander a arcibiskup Josef Beran roli zvládl, ale přece jen by chtěla víc herecké techniky – neúčast Vladimíra Javorského premiéře ublížila. Soni Červené v její několikanásobné roli představitelů komunistické strany občas vypadl text. Její herectví, charakteristická dikce a charisma ale přece jen převážily. Představení výborně hudebně nastudoval Jiří Štrunc .
Jsem rád, že Aleš Březina ztvárňuje traumatická a efektní témata způsobem, který jako by si jejich vnějšího potenciálu téměř nevšímal. Nemyslím si, že by to byla snaha udělat z utrpení a bezpráví něco neškodně přijatelného. Posluchač je zván ke spoluúčasti – fakta jsou k dispozici, drama si v sobě může dotvořit každý sám.
Aleš Březina: Toufar, libreto, skladatel. Hudební nastudování: Jiří Štrunc, režie: Petr Zelenka, scéna: Nikola Tempír, kostýmy: Vladimíra Fomínová. Světové premiéry: 18. a 19. 9. 2013, Divadlo Kolowrat, Praha.
