V brněnské Redutě byla 15. září 2017 provedena Pravidla slušného chování v moderní společnosti zkomponovaná na zakázku Janáčkovy opery Národního divadla. Premiéra nové české opery skladatele Michala Nejtka a libretisty a režiséra v jedné osobě Jiřího Adámka byla poučná z mnoha důvodů. Ukázala další z cest, kterou se současné české hudební divadlo může ubírat. Pokud máme srovnávat s brněnskými provedeními nových českých oper v posledních letech, nabízí se Alice in the bed (Ivo Medek a Markéta Dvořáková), La Dafné (Jacopo Peri / Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík), Zítra se bude… (Aleš Březina) nebo opery Palackého truchlivý konec a Chameleon (Miloš Štědroň). Nejtkova a Adámkova literární opera není ani historická či historizující, ani politická, je společenská. Libreto zpracovává divadelní hru francouzského dramatika Jeana-Luca Lagarcea, který sám vycházel ze stejnojmenné předlohy z pera Blanche-Augustine-Angèle Soyer (1845-1911). Přístup obou autorů se v mnohém podobá divadlu idejí Stevea Reicha, kdy prezentován není děj opery, ale myšlenky, které se na scéně vyslovují. Formálně se jedná o komorní osmdesátiminutovou operu pro tři ženské hlasy, jeden mužský hlas, jednoho herce a orchestr. Nejtek s Adámkem v opeře rozvíjejí svou předchozí spolupráci postavenou na experimentálním hlasovém divadle, které u nás historicky sahá až k E. F. Burianovi a jeho voicebandu. Sazba opery je polyfonní, hlasy se často proplétají v dlouhých imitacích a Nejtek sahá ke starým technikám a formám, jako je např. passacaglia. Právě přehledné cyklické formy konvenují postminimalistickému střihu opery. Jedna fráze je často mnohokrát opakována, zpěvem, šeptem či mluvou. Statické pojetí scény, kde pěvci povětšinou jen stojí či sedí, narušuje postava herce, která sekundárně ilustruje a komentuje děj svou akcí, nebo do něj slovně vstupuje. Divadelní poetika je postmoderně ironická, kovboj v obýváku ze sedmdesátých let topí dřevem ve skříňce a ohřívá si plechovku fazolí na televizi s projekcí plamenů. Obecně si v zadních projekcích zahrává s řadou vizuálních klišé naší přítomnosti (běžící koně, západy slunce nad mořem apod.). Scéna je jinak velmi střídmá a představuje byt s výhledem na panorama amerického velkoměsta. Dějem opery jsou pravidla společenského chování, která spoutávají život člověka od narození po smrt. Výsledným dojmem z opery je pocit cykličnosti, banality, beznaděje a neosobní prázdnoty. Objektivita pravidel slušného chování se stává jakýmsi nadosobním principem, který má schematickou odpověď na každou situaci lidského života, od porodu mrtvého dítěte po svatbu vdovy.
Mechaničnost těchto pravidel dobře koresponduje s mechanickou hudbou Michala Nejtka. V rytmizovaných a dynamických částech opery vychází z populární hudby (zejména jazzu), paroduje bigband a používá charakteristické bicí nástroje, v pomalých úsecích vytváří statické barevné plochy s použitím i netradičních nástrojů jako je píšťalka nebo husí krk. Poměrně hojně v pomalých částech využívá glissanda smyčců i zpěvu, což má zvláštní psychologický dopad. Hudebně se pro mě pohybuje někde okolo Stevea Reicha (prodlevy vibrafonu a klavíru, zdvojování zpěvu nástrojem v unisonu, rytmizovaný šepot ve smyčkách) a Thomase Adése (využití populární hudby a neobvyklých nástrojů). Hudba má převážně neevoluční povahu, v některých částech ale skladatel buduje dlouhé dynamické gradace.
Pěvci Marta Reichelová (soprán), Daniela Straková-Šedrlová (soprán), Jitka Klečanská (mezzosoprán) a Josef Škarka (bas) měli tentokrát díky vícehlasé (historicky bychom klidně mohli říct madrigalové) sazbě velmi těžkou pozici, všichni ale byli velmi přesvědčiví jak ve zpěvu, tak v jemném herectví. Ženské role se vyznačovaly zejména strojeným pokrytectvím, zatímco Josef Škarka mě královsky bavil svou postavou frustrovaného manžela a podržtašky. Žádná z postav nemá hlavní roli, všechny jsou na scéně rovnocenné. Nutné je vyzdvihnout zejména hudební nastudování dirigenta Pavla Šnajdra, který uřídil celý aparát s velkým přehledem a noblesou. Doufejme, že ho v soudobých inscenacích brněnské opery budeme vídat častěji.
Z mého pohledu a poslechu se jedná o velmi zdařilou operu, která může dobře fungovat i v mezinárodním prostředí – nic specificky českého na ní není. Evidentně vychází se současných trendů divadla i hudby a její ironická nadsázka v kontrastu se strojeností je předběžnou zárukou diváckého úspěchu.
