Pompézní komerční projekty spojené s vystoupením velké osobnosti světové kulturní scény mohou při svém oznámení snadno vyvolávat určitou nedůvěru. Podobně tomu mohlo být při oznámení dvou slavnostních provedení Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle pod taktovkou Plácida Dominga u příležitosti 230. výroční světové premiéry tohoto díla (ve zrekonstruované inscenaci Václava Kašlíka a Josefa Svobody). Předně, Plácido Domingo je znám jako možná nejvýznamnější operní pěvec naší doby, ale už méně jako dirigent. Plakáty a billboardy, které letos v létě zaplavily metropoli, proto mohly vyvolávat otázku, jak se vlastně Plácido Domingo bude na představení podílet. V poslední dekádě totiž rozšířil svůj pěvecký repertoár o řadu barytonových rolí (zejména o Verdiho), takže leckoho mohlo napadnout, zda maestro nebude zpívat přímo titulní úlohu. Plácido Domingo je nicméně hudebník vskutku všestranný a má za sebou stovky oddirigovaných operních představení. Jeho účast v pozici dirigenta však otevírala další otázky – například kolik bude mít ve svém nabitém harmonogramu času na zkoušky. Poněkud prvoplánově působily i akcenty v marketingové kampani a na tiskových konferencích na zamýšlenou propagaci Prahy jako města W. A. Mozarta, F. Kafky a A. Muchy – toto spojení (možná nezaslouženě) navozovalo atmosféru komerce 90. let v její ne zrovna nejjemnější podobě. Celkový dojem v období před prvním slavnostním představením 27. 10. 2017 příliš nepodpořily ani tiskové konference, na kterých se veškerá pozornost soustředila na maestra jako osobnost a propagační floskule ostatních přítomných snad ani nikdo nevnímal.
Nutno ovšem říci, že první provedení Dona Giovanniho dne 27. 10. 2017 případné rozpaky snadno rozptýlilo. Plácido Domingo se projevil jako skutečný garant celé akce, a že v žádném případě pražské dva večery nebere na lehkou váhu, dokázal již výběrem zpěváků. Obsazení totiž sestávalo především z nejúspěšnějších absolventů Domingovy pěvecké soutěže Operalia. Pod slovem „absolventů“ si však v tomto případě nelze představit začínající zpěváky, ale osobnosti se zkušenostmi z čelních světových scén. Titulní roli Dona Giovanniho ztvárnil italský barytonista Simone Alberghini, který má za sebou mj. vystupování v newyorské Metropolitní opeře či Bavorské státní opeře. Urostlý a elegantní Alberghini je pro postavu urozeného prostopášníka ideálním představitelem a jeho Giovanni vyzařuje přirozené charisma a autoritu. Také jeho sametově znějící hlas přidával jeho pojetí neodolatelného svůdníka další uvěřitelnost. Ani po pěvecké stránce neměl s rolí nejmenší problémy a českému divákovi nabídl i mimořádný zážitek rodilou italštinou chrlených recitativů, které jsou podstatnou částí jeho úlohy. Zejména v konverzačních výstupech mu byl skvělým partnerem rumunský basista Adrian Sâmpetrean v roli Leporella. Herecky se svými kradmými úskoky a škleby vytvořil patřičný protipól k hrdě vzpřímenému Giovannimu, avšak jeho pěvecký projev zůstával vždy kultivovaný a postrádal cokoliv laciného. V roli charakterního aristokrata Dona Ottavia zazářil ruský tenorista Dmitrij Korčak. O postavě Ottavia se kdysi sám Plácido Domingo vyjádřil tak, že patří k jeho nejméně oblíbeným v celé operní literatuře, nicméně Korčak se svým lyricky znějícím hlasem (nepostrádajícím ovšem ani sílu v dramatických pasážích) dokázal z této poměrně nudné postavy vytvořit jeden z vrcholných prvků večera. Silnou sestavu hostujících zpěváků uzavírala s třpytivě znějícím sopránem Irina Lungu v roli Donny Anny a usměvavá Julia Novikova v roli Zerliny. Celkově lze říci, že Plácido Domingo do Prahy přivedl zahraniční pěvce světové úrovně. Tím více potěšující je, že v inscenaci vystoupili i tři čeští zpěváci. V roli Donny Elviry excelovala Kateřina Kněžíková, která vtrhla na scénu jako vichřice a vyhroceným pěveckým i hereckým projevem vytvořila jednu z nejvýraznějších postav večera. Pro Jiřího Brücklera s jeho zkušenostmi s komickými postavami v Mozartových a Rossiniho operách nepředstavoval Masetto sebemenší problém. Totéž lze říci o Janu Šťávovi v úloze Komtura.
Není ale pochyb, že skutečný protagonista večera tentokrát nestál na scéně Stavovského divadla, ale v jeho orchestřišti. Z průběhu celého představení bylo zřejmé, že přítomnost osobnosti, jakou je Plácido Domingo, dokáže povzbudit celý ansámbl k vynikajícím výkonům. Domingo dirigoval s velkým osobním prožitkem a precizností. Důsledně ukazoval nástupy, vedl dění na scéně a orchestr pod jeho řízením hrál pečlivě a bez výraznějších chyb.
Celou akci tedy lze, přes počáteční pochyby, hodnotit kladně. Přes nezbytnou okázalou pompu, která podobné akce provází (příjezd maestra v kočáru, sluhové v livrejích, požadovaný dress code, který nakonec málokdo dodržel) nakonec projekt naplnil svůj účel. Výročí Dona Giovanniho bylo připomenuto za účasti vynikajících hudebníků a zároveň způsobem, který byl i poctou Plácidu Domingovi, s jehož hlasem díky audionahrávkám i v českém prostředí vyrůstaly celé generace milovníků klasické hudby. Domingo a Mozart – to byly dvě hvězdy večera a stejně, jako publikum v hledišti dychtivě sledovalo během představení Dominga u dirigentského pultíku, tak lidé o přestávce trpělivě stáli frontu, aby se mohli podívat na původní partituru Dona Giovanniho vystavenou v Mozartově salónku. A je to tak správně, protože žádný mistr, ani Plácido Domingo, se nemůže zlobit, že je až druhý, když ten první je Mozart.
