Honza hrdina, Duše zvonů, Paní mincmistrová nebo Anna Karenina. I tak by se za hypotetické souhry jistých historických okolností mohla jmenovat jedna z oper Leoše Janáčka. Období hledání nového operního námětu během práce na Janáčkově Osudu v letech 1904 – 1907 rozhodně pro zpětného pozorovatele nenese známky rozhodnosti nebo jasné vize. Janáček se naopak v této době pohyboval ve velkém námětovém rozptylu a zvažoval zhudebnění děl dnes neznámých autorů (K. D. Lutinov, Q. M. Vyskočil), Paní mincmistrovou podle Stroupežnického a Annu Kareninu dokonce rozpracoval, ale zůstalo pouze u skic. Zato následovala dlouhá léta „bojů o Broučka“, jak by se dala nazvat urputná cesta Janáčka k libretu o dvou fantaskních výletech prospěchářského Matěje Broučka, hlavní postavy dvou satirických próz Svatopluka Čecha. Na konci této cesty v roce 1917 byly stohy korespondence s ne méně než sedmi libretisty a partitura dvouaktových Výletů páně Broučkových, které mají v rámci Janáčkových oper díky několika položkám výsadní postavení.
Jde jednak o jeho jedinou operu, kterou můžeme označit jako komickou, ačkoliv se jedná spíš o poměrně nekompromisní satiru, koláž karikatur. Jako jediná měla premiéru v Praze (1920) a nikoliv v Brně (oblíbená encyklopedická informace, kterou nelze nezmínit) a také v ní Janáček poprvé dospěl ke své specifické práci s libretem, vlastně lépe řečeno k práci „bez libreta“. Poprvé tu vychází z rozměrné prózy, z níž přímo abstrahuje zpěvní text a staví na ní celý dramatický půdorys. A konečně, základním principem celé opery je příkrý kontrast. Jistě, s jakým jiným českým skladatelem je sousloví „příkrý kontrast“ zmiňováno tak často jako s Janáčkem, řeknete si. A máte pravdu. V Broučkovi však svoje umění střihu a možná můžeme říct i ignorace vůči divákově potřebě alespoň základní kontinuity a logiky dramatické situace vystupňoval na nejvyšší míru.
A tím se dostávám k jedné z hlavních opor včerejší premiéry Janáčkova Broučka v pražském Národním divadle, kterou byl podle mého mínění orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka. Ne že bychom slyšeli bezchybný, dokonalý výkon, ale měla jsem pocit, že jsou všichni angažovaní, že mají chuť hrát, jdou s dirigentem a mají za sebou velký kus detailní práce, který chtějí prodat. Neustálé střihy v dynamice, artikulaci tónu, atmosféře, faktuře, to všechno se podle mého dařilo plnit během večera se stoupající kvalitou (radost jsem měla především z kontrabasové a žesťové sekce). I sbor byl (kromě několika zbytečně pozdních nástupů) výrazným nositelem jevištní energie a zejména v hromadných scénách ve druhém dějství jej dobře rozpohybovala režisérka inscenace Sláva Daubnerová, která ve své inscenaci možná až příliš sází na vizuální sílu výrazných symbolů od světelných kuželů na jevištních prknech vymezujících prostor jednotlivým postavám (každý ve své vlastní „bublině“), přes monumentální koňský povoz Etherey po obří Žižkovu hlavu.
Výlety páně Broučkovy patří mezi ty opery, které pouhým odzpíváním ztrácí velkou část svého kouzla. Podobně jako například u Martinů jednoaktovky Slzy nože nebo v Poulenkově Lidském hlasu, kde každá promluva má svoje emocionální zabarvení, svůj dramatický potenciál nebo jenom určitou povrchní pózu, která je ale vždy v rámci celku opodstatněná. Takovéhle šťavnaté pojetí si můžete vychutnat například na nahrávce z roku 2008, kterou pořídil Jiří Bělohlávek s BBC Symphony Orchestra (Deutsche Grammophon, č. n. 0289) a na které se podílel i Roman Janál, včera výborně zpívající trojroli Svatopluk Čech / Oblačný / Bradatý. Právě Janál se podle mě s největší přesvědčivostí pohyboval na hraně mezi absolutní nadsázkou a přesně mířenou satirou. Ultranáročnou hlavní roli s postupujícím večerem čím dál jistěji, odvážněji a „drzeji“ zpíval Jaroslav Březina, vokálně jistý pan Brouček, u něhož se těším na další zrání v téhle roli. Bude určitě zajímavé sledovat, jak se jeho interpretace postupem času a odehraných repríz vybarví. Trojrole Málinky, Etherey a Kunky je mezi ostatními násobnými rolemi nejvíc kontrastní a vyžaduje vlastně trojí vystavění charakteru, což skvěle zvládla Alžběta Poláčková a kdyby dokázala ještě o malinko lépe propojit tóny a vyrovnat jednotlivé polohy, byla by neodolatelná. Dobře byly obsazené i další role v čele s Petrem Levíčkem, Františkem Zahradníčkem nebo Lenkou Pavlovič.
„Chtěl jsem, aby zhnusil se nám takový člověk, abychom jej na potkání ničili, dusili – ale v prvé řadě v sobě,“ uvedl na Broučkovu adresu Janáček. Nedokážu sice posoudit, zda má tato inscenace potenciál probudit ve vás touhu po zničení vašeho bezcharakterního broučkovského já, ale jsem si jistá, že pokud budou interpreti ke každému slovu přistupovat s trochou janáčkovského fanatismu, minimálně vás dobře pobaví.
