Saské město na Dunaji se svou Semperoper žilo na přelomu měsíce dubna a května premiérou Verdiho Síly osudu. Dílo na libreto Piaveho mělo premiéru roku 1862 v Petrohradu, již relativně brzy poté se však skladatel k partituře vrátil a definitivní podobu, tak jak ji známe ze současných jevišť, slyšelo milánské publikum v roce 1869. Nemáte-li ovšem v lásce zaběhnuté pořádky a uvítáte-li čas od času změnu, právě v Semperoper vás nyní překvapí hned úvod večera, kdy, aniž by zazněla předehra, vstupujeme do úvodní scény. Verdiho slavnou orchestrální skladbu si pak v podání Staatskapelle Dresden můžeme vychutnat ve formě jakési mezihry, kdy se již hlavní postavy pohybují po scéně a svým konáním dokreslují události úvodního jednání.
Drážďanský operní dům si ke spolupráci přizval režiséra Keitha Warnera, s jehož prací se mohla Praha seznámit díky provedení Straussovy Elektry ve Státní opeře před několika málo lety. Uznávanému britskému umělci, jež se narodil roku 1956, byl kromě Julie Müer (scéna), Tilo Steffense (kostýmy) a Wolfganga Göbbela (světlo) dopřán i ten komfort, že do své koncepce mohl též zařadit i nespočet skutečně živých a výrazně akčních vojenských scén, nad kterými dohlížel choreograf Ran Arthur Braun. Ten je specialistou na provozování těch nejvěrohodnějších a nejvíce strhujících bojových výjevů, jaké si jen lze představit. Tak si během večera plného překrásné italské hudby, která je protkána tíhou smrti a přesycena tragikou osudů hlavních hrdinů, přijde na své i posluchač, jež očekává i něco více, než „jen“ krásný hudební zážitek. Ani dokonale useknutá ruka ovšem z večera neudělá umění, po kterém toužíme, a tak se konečně dostáváme k hlavním protagonistům, pěvcům, kteří měli tu čest, být součástí scén doprovázených Verdiho vznešenou hudbou a zazpívat si úchvatné melodie, které v hlavě tohoto italského génia vznikly.
Gregory Kunde je pěvcem, který si ve svém životě prošel složitým obdobím. Vše však dopadlo dobře a tak se i v čtyřiašedesáti letech tento americký umělec dokáže plnohodnotně rovnat svým mladším a třeba i mediálně známějším tenoristům. V italském i francouzském repertoáru si našel své nezastupitelné místo a je obdivován a milován zejména jako Otello. I role Dona Alvara mu sedla překrásně! Už árie O tu che in seno agli angeli v prvním jednání naznačila, že každou scénu, ve které se nešťastný hrdina příběhu objevuje, bude provázet vzrušující náboj a urputný výraz tenoristova výstavního témbru. Když se pak tento hlas v duetu potkává s barytonem Alexeje Markova představujícího dona Carlose, ruským umělcem, majitelem hezkého, kulatého a příkladně znělého hlasu, jež se navíc Američanově projevu vyrovnává i svou silou a intenzitou výrazu, nastávají verdiovské hody té nejvyšší myslitelné úrovně. K americkým končinám se dostáváme i v případě představitelky Leonory. Svým specifickým pojetím ji vykreslila Emily Magee. Projev této věhlasné pěvkyně lze jen těžko zaměnit s jinou sopranistkou. Do každého tónu každé fráze se vrhá jako ze skály, svůj styl má však plně pod kontrolou. Leckdy se mi její styl zpěvu asociuje se slavnou maďarskou legendou Júlií Várady (u které se často uvádí, že je Němka a zní to podobně trapně jako údaj o tom, že byl Georg Solti Brit). Magee po celý večer předváděla koncentrovaný výkon a závěrečné Maledizione! z árie Pace, pace, mio Dio! bylo až zdrcujícím způsobem věrohodné a odzbrojující.
V premiérovém obsazení se ovšem objevila i další velká jména. Rozhodně k nim patřil basista Stephen Milling v dvojroli markýze de Calatrava a otce Guardiana. Oběma rolím dal potřebnou naléhavost a vážnost, jeho hutný hlas se dobře nesl přes orchestr a budil potřebný respekt. Význam pěvce Pietra Spagnoliho je dán jeho dlouhotrvající mezinárodní kariérou zahrnující vystoupení na nejvýznamnějších světových scénách. Barytonista slaví úspěchy v dílech Mozarta, Donizettiho, Rossiniho a též samo sebou Verdiho. Do Drážďan byl pozván, aby se ujal menší role Melitona a zvládl ji s lehkostí a hereckou suverenitou. V úloze Preziosilly se jak se patří, dokázala rozohnit německá mezzosopranistka Christina Bock. Ansámbl Semperovy opery v ní má želízko v ohni, triumf, který lze vytáhnout v momentě, kdy je třeba obsadit mladou umělkyni, která diváka uhrane jak zpěvem, tak tancem. Skvěle se tak hodila do koncepce živé inscenace, kde byla i jakýmsi kontrastem k potemnělé scéně tvořené zkříženými cestami a domem, jenž se dle potřeby jednou měnil v nemocnici a podruhé v součást místa pouličních bojů.
Drážďanský státní orchestr řídil Angličan Mark Wigglesworth a měl jsem radost z toho, že zachoval klid a rozvahu a že se operou, jako je Síla osudu, neřítil příliš bezhlavě. Rychlost a nepatřičná urputnost by byla na překážku. Opak byl naštěstí pravdou a tak mohu prohlásit, že byla Verdiho partitura v těch pravých rukou. Stejně tak tomu bylo i v případě Saského operního sboru, který výborným způsobem připravil Jörn Hinnerk Andresen.
