Opera Flandry uvádí pravidelně ruské opery, po Čajkovském (Čarodějka, Evžen Oněgin a Mazeppa) Šostakovičovi (Lady Macbeth Mcenského újezdu), Musorgském (Chovanština) a Rimském-Korsakovovi (Sadko), uzavřela opera v Gentu a Antwerpách současnou sezonu málo hraným Hráčem Sergeje Prokofjeva. Nepočítáme-li jednoaktovku Magdalenu, je Hráč první skutečná Prokofjevova opera a po jistých obtížích přestavená ve světové premiéře v bruselské opeře v roce 1929, tehdy ještě ve francouzštině.
Je to do jisté míry dramaturgický počin, ukončit sezonu právě Hráčem, pro posluchače dost obtížným dílem, kde disonantní fragmenty převládají, a to nejen v porovnání s většinou jiných autorů, ale i s Prokofjevem samotným. Navíc byla tato inscenace bez přestávky.
Prokofjev dokončil Hráče v roce 1916 za necelých šest měsíců na vlastní libreto podle novely Dostojevského a rozšířil tak dost početnou skupinu operních skladatelů, které Dostojevskij inspiroval (Janáček, Krása, Ruyneman, Suttermeister, Blacher, Henze, Taverner, Weinberg, Blomenkamp, Artemjev). Prokofjevovi se zdála původní partitura příliš dlouhá, a tak ji o 11 let později zkrátil. V této podobě byla opera v Bruselu představena. Jak už titul naznačuje, vše se točí kolem herny ve fiktivním Ruletenburku, Dostojevskij byl sám náruživým hráčem rulety, dost nevšední je rovněž volba Pavlíny, schovanky generála ve výslužbě. V roce 1864 se zamiloval do Poliny Suslové a aniž by změnil její jméno, stala se Polina jednou z hlavních postav děje.
Karin Henkel je známou osobností německého činoherního divadla, režírovala už dvě činohry podle Dostojevského, ale Hráč je její operní prvotina. Henkel září režijními nápady, dá se říci, že divák je až přehlcen její originalitou. Ústřední postavu Alexeje, vychovatele dětí v rodině generála, hned v první scéně rozdvojila, kromě původní pěvecké role je jeho stínem tanečník, který nešťastnému Alexeji nastavuje ve srozumitelné choreografii jeho duševní zrcadlo. Henkel ještě umocnila Prokofjevův hudební vrchol – rozsáhlou scénu v herně – režijní pointou z nebe padajícími barevnými mincemi. Muriel Gerstner – v roce 2007 zastupovala Švýcarsko na Pražském Quadriennale – navrhla neosobní, ale působivou výpravu.
Dmitrij Jurovskij, nejmladší člen známé dirigentské dynastie, se vrátil do vlámské opery, kde strávil pět úspěšných sezon jako šéfdirigent. Stejně úspěšný byl i jeho dočasný návrat, orchestr opery se přestavil v nejlepším světle a po Mozartovi (La clemenza di Tito) zvládnul i obtížnou partituru Prokofjeva bez problémů. Neméně zdařilé bylo i sólistické obsazení. Ústřední postavou se stal bez diskuze český tenor Ladislav Elgr. V operním světě se uvedl zejména v Janáčkovských rolích pod vedením Mackerrase, Rattla a Soltesze. V Opeře Flandry spolupracoval s režisérem Calixtem Bieitem na různých inscenacích (Šostakovič, Weill a Wagner) a v listopadu tohoto roku má rovněž namířeno do bruselské opery jako Skuratov (Z mrtvého domu). Postavu Alexeje sice ztvárnil poprvé, ale jeho hudebně procítěnou interpretaci odměnilo premiérové obecenstvo bouřlivým potleskem. Dobrými partnery mu byli sólistka moskevského Velkého divadla Anna Nechajeva (Pavlína), mezzosopranistka Renée Morloc (Babička) a zejména americký bas Eric Halfvarson (generál). Příští sezonu otevře v koprodukci s Covent Garden Wagnerův Lohengrin, ale Opera Flandry zůstane inscenacemi Philipa Glasse (Satyagraha), Paula Hindemitha (Cardillac) a ve světové premiéře Hèctora Parry (Les Bienveillantes) v operním repertoáru posledních dvou století.
