Ostravské centrum nové hudby neúnavně usiluje o propagaci nové a avantgardní hudby. Vedle podpory mladých umělců se organizátorům daří také splácet dluhy z minulosti a představovat díla sice starší, avšak dosud neuvedená. Světová premiéra opery Aloise Háby Přijď království Tvé z roku 1942 je dalším z takových průlomů. Jediná opera složená v šestinotónovém systému, kterou Hába navíc považoval za své vrcholné dílo, byla poprvé uvedena až po dlouhých šestasedmdesáti letech 24. června 2018 v rámci Dnů nové opery Ostrava s jedinou reprízou o den později.
Opožděné uvedení má vedle nezvyklé organizace hudebního materiálu (tedy dělení intervalu jednoho tónu na šest stupňů místo dvou) na svědomí i samotný ideový obsah opery, v té době nepřijatelný. Jde o zvláštní směs několika skladatelových názorů – krajně levicové politické orientace, křesťanského mysticismu a antroposofismu Rudolfa Steinera, který mimo jiné usiluje o obecnou rovnováhu složek společnosti i lidského života. Výsledkem je kritika kapitalismu a volání po nastolení království Kristova, duchovní svobody a ekonomické spravedlnosti v duchu socialismu. Je tedy zjevné, že přes Hábovo osobní přesvědčení o souladu antroposofismu a marxismu neměla opera šanci být v dané době provedena.
Hába byl vedle ostatního inspirován i Janáčkem, jehož vliv je patrný v nápěvech a charakteru orchestrálního doprovodu. Celkem sedm obrazů ve třech dějstvích je podloženo jednolitým, atematickým proudem hudby. To znamená plynulý děj bez uzavřených čísel, ale rozhodně nejde o hudbu bez silných melodií. Původně měla opera být složena ve čtvrttónovém systému, ovšem unikátní šestinotónové harmonium firmy August Förster z roku 1937 se třemi manuály skladatele přesvědčilo o ještě hlubším rozšíření hudebně výrazových možností na celkem 36 tónů v jedné oktávě. Mezi tímto původním nástrojem – exkluzivně zapůjčeným Českým muzeem hudby pouze pro tyto dvě provedení – a klávesami se neustále přesouval Miroslav Beinhauer. Klávesový nástroj udával přesné ladění a zároveň díky svým rejstříkům fagotu, klarinetu a flétny částečně suploval sekci dřevěných dechů.
Zpočátku mohou znít některé linie jako rozladěné, ale harmonické možnosti rozšířeného tonálního systému záhy prosvítají. Hudební proud se přibližuje vnějšímu světu, v němž také nejsou zvuky rovnoměrně temperované – či jak cituje samotného Hábu program: „Vždyť ani sousedův pes Hektor se neomezuje na západoevropskou tónovou soustavu.“ Nejde jen o integraci hudebního materiálu či pouhé rozšíření harmonie, jde o nový, soběstačný hudební systém, který funguje a drží, pokud přistoupíme na jeho pravidla. Samotný zvuk, nespadající pod běžné kategorie, se popisuje obtížně. Hudba jako taková je přehledná a po celou dobu udržuje pozornost. Jsou to zejména instrumentální mezihry, které obecenstvu představují zcela nové druhy harmonického napětí. Posluchač nemusí být schopen patřičně ocenit všechny výrazové možnosti Hábova systému na první poslech, přesto jde o rozsáhlou a vyčerpávající přehlídku možností či jakýsi hudební manifest. Asi nejlépe je systém využit v prvním obraze druhého dějství, tedy v trilaterálním dialogu mezi Ježíšem a silami zla, kompozičně zřejmě nejvydařenější části. Zhruba v těchto místech je posluchač zároveň na rozšířenou zvukovou paletu již patřičně naladěn.
Libreto napsal Hába společně s operním režisérem Ferdinandem Pujmanem. Krajně civilní jazyk a korporátní mluva místy působí úsměvně, kupříkladu fráze o rezervních fondech či podpoře v nezaměstnanosti. V celé šíři rozličných témat se vedle tradičního problému místa člověka v průmyslové mašinerii (upomínající Chaplinův film Moderní doba) a bezohledném světě dají nalézt i mnohé odrazy aktuálních otázek a především upřímný apel ke změně.
Zajímavé je v opeře vykreslení dvou symbolů zla, tedy křesťanského pokušitele Lucifera (Marek Olbrzymek) a princip destrukce a chaosu ztělesněný Arimanem (Josef Škarka), pocházejícím z perské tradice zoroastrismu. Obě záporné postavy jsou zde definovány jako nutné role ve vývoji a sebepoznání lidstva. Ty byly oběma Kristem uděleny, oni si tuto skutečnost sami uvědomují a trpí kvůli ní. Stále však spadají pod Ježíše a jeho svrchovanou autoritu. Na něj se tedy obracejí s prosbou o ukončení jejich služby, neboť i pro ně je jejich temné snažení údělem a zároveň povoláním. Dále je třeba zmínit citlivě pojatou dvojroli Krista a Písmáka v podání Vojtěcha Šembery, nezaměstnanou Táňu (Kamila Mazalová) s jasným hlasem a příjemnou deklamací a klidný majestát Davida Nykla v roli ředitele podniku. Michaela Šrůmová, Juraj Nociar a Josef Moravec též předvedli solidní výkony, i s přihlédnutím k požadavku jemnější intonace. Sólisty doplnil smíšený sbor Canticum Ostrava pod vedením sbormistra Jurije Galatenka.
Dirigent Bruno Ferrandis vedl orchestr složený z hudebníků Ostravské bandy a stále ještě nového tělesa Ostrava New Orchestra, tedy ansámblu mladých hudebníků, s úspěchem představeného na loňských Ostravských dnech nové hudby. Vedle mimořádně krátké doby na nastudování a přípravu se těleso úspěšně vyrovnalo také s faktem, že Hába klade na hráče vysoké interpretační nároky; o to víc pak vedle zmíněného harmonia i v případě harfy, kde musely být hned tři samostatné party zredukovány pouze pro jeden nástroj.
Režie a scéna Jiřího Nekvasila a Davida Baziky sestávala z postupně odhalované pyramidy sociálních, mocenských i duchovních pater, tedy odspodu běžného dělnictva, nižšího managementu, vyššího vedení (konkrétně sil zla: Lucifera a Arimana) a logického i duchovního vrcholu ve formě Kristova kříže.
Druhé provedení, které bylo zvukově ještě o poznání vyváženější a interpretačně jistější, natáčel Český rozhlas Vltava. Přesto platí, že šlo minimálně opět na nějakou dobu o neopakovatelnou zkušenost.
