Je to zvláštní pocit, když si uvědomíte, že k prvním představitelkám titulní hrdinky opery Richarda Strausse patřila roku 1906 v Berlíně, rok po drážďanské světové premiéře, Ema Destinnová. Připomene nám to, jak musela tato opera být tehdy šokující. Platilo to ovšem už pro její předlohu, hru Oscara Wildea, podle níž vytvořil skladatel libreto opery. Podivný příběh z doby prvních křesťanů, konflikty mezi Židy a římskými vládci, barbarská nenávist i vášeň ve chvíli, kdy je všechno dovoleno. Konfliktní společnost žijící v silně rozvolněných vzájemných vztazích má protipól ve vznikajícím křesťanství, jehož představitele, Jana Křtitele, Jochaanana, vězní tetrarcha Herodes Antipas v cisterně. Vězňův hlas, vyčítající Římanům jejich nemravný život, zaujme Herodovu nevlastní dceru Salome, jíž tetrarcha věnuje mnohem větší pozornost, než by jako její nevlastní otec měl a směl.
Na jevišti se pohybují vojáci, Páže, Salome, režisér poskytuje divákům poněkud zamžený pohled do síně, v níž se tetrarchova společnost baví, pře, hoduje. Ostře viditelní jsou jen hlídající vojáci na proscéniu, k nimž přichází znuděná Salome. Vězeň ji zaujme už svým hlasem i tím, co říká, není divu, že zatouží po tom, aby jej viděla. Když donutí kapitána Narrabotha, který je jí bezmezně oddán, aby Jochanaana nechal přivést, a ten pochopí, že on sám pro ni neznamená opravdu nic, spáchá sebevraždu. Salome je soustředěná k jedinému cíli, k jediné touze, jíž je schopna. Chce prosadit svou za každou cenu, dokázat, že udělá to, k čemu by nikdo neměl odvahu. Chce ponížit proroka, kterého není schopná chápat, a který ji nekonečně provokuje svou oddaností víře a morálce. Pokořit ho za každou cenu, vlastně i za cenu sebezničení. Protiví se jí její okolí, přeje si zmanipulovat otčíma, kterého si neváží, je zvyklá rozkazovat a podnikne cokoli pro to, aby bylo její přání splněno.
Pojímá-li režisér David Radok zvrácenou touhu Salome především jako překročení tabu, nemusí to znamenat, že sexuální podtext je potlačen. Její promluvy k Jochaananovi jsou přece plné erotické poezie, emocionalita nebo spíš pudovost této bytosti je vystupňovaná na nejvyšší míru. Chce-li Herodes, aby pro něj tančila, svolí, protože už má svůj plán. Nechá se hodně prosit a pak vymámí z Heroda slib, že splní jakékoli její přání. Salome tančí (choreografka Andrea Miltnerová) nebo lépe řečeno chová se tak, aby tetrarcha zcela podlehl jejím půvabům a splnil jí opravdu cokoli. Chce Jochaananovu hlavu na stříbrné míse, aby mohla alespoň políbit jeho ústa. Zkrvavená hlava k ní doputuje zabalena do jakéhosi hadru. Salome se v transu věnuje své zvrácenosti, její matka Herodias přitom spokojeně hoduje nad svým talířem. Přála si Jochanaanovu smrt a nic víc ji už nezajímá. Na Heroda je toho všeho moc, zvrací a šokován chováním Salome vykřikne: „Zabte tu ženu!“ Salome probodne dýka do zad. Je to víc než poprava. Zemře v extázi – ostatně patrně jí na životě zejména v tuto chvíli vůbec nezáleží. Důvod Herodova, možná i spontánního, výkřiku můžeme odhadovat, můžeme si přát, aby k němu i při jeho vlastní zvrácenosti měl jakýsi „morální“ důvod, ale vůbec to tak nemusí být, existuje nekonečný počet výkladů. Vždyť také ten slizký tetrarcha chce za každou cenu dosáhnout svého, dokázat si, že on je pánem situace, byť je (nebo právě proto, že je) bojácný a zbabělý. Salome jej zajímala jako zakázané ovoce, blízké, ale téměř nedosažitelné. Teď už mu na ní nezáleží – je znehodnocená, nechutná, špinavá. Zabte tu ženu…
Režisér David Radok postupuje jednoduchými, jasně čitelnými, ale důkladně promyšlenými kroky. Na začátku opery doplňuje jevištní dění o výjev odehrávající se za zamženým velkým oknem temného paláce. Divák je obohacen o pohled do zázemí, z něhož Salome prchá na vzduch a z podzemí uslyší slova svatého muže, proroka Jochaanana. To je někdo, kdo se jejímu prostředí naprosto vymyká. Toho se chce dotýkat, znesvětit ho, získat pro sebe. Nic pro ni není posvátné, a co chce, toho dosáhne.
Opera trvá hodinu a půl bez přestávky, je soustředěná, hutná, šokující. Inscenátoři nesmí ztratit ani minutu napětí. Orchestr pod vedením Marka Ivanoviće splňuje požadované, hudební řeč je intenzivní a plyne jako jeden celek. Pěvci naplňují své postavy až po okraj. Nechutný Herodes, odporná Herodias, až jurodivý Jochaanan, zoufalý Narraboth, Páže (zde žena v burce), další vojáci, Židé, Salome. Drobná nenápadná mladá žena s železnou vůlí. „Chci líbat ústa tvá, Jochaanane!“ Linda Ballová vypadá křehce, její hlas nebourá hradby, je však plný napětí, více než o krásu zpěvu dbá o sdělnost pocitů, o tvrdou důslednost za každou cenu. Do hry dává vše bez zaváhání. Tetrarcha Herodes Antipas ztrácí vládu nad sebou a svolí k čemukoli. Představitelé hlavních postav působí samozřejmě a přesvědčivě. Herodes Jaroslava Březiny, Jochanaan Birgera Raddeho, Herodias Evy Urbanové, Narraboth Víta Noska, Páže Jany Hrochové i všichni další – Židé, Nazaretští, Vojáci… Oblečeni jsou do nadčasových kostýmů, Herodes vstupuje na jeviště se znaky svého postavení tetrarchy a postupně končí v umolousaném tričku.
Také režisér David Radok dosáhl ve spolupráci se svými výtvarníky (scénografie Dragan Stojčevski, kostýmy Zuzana Ježková, světla Přemysl Janda) a s dirigentem Markem Ivanovićem toho, co si předsevzal. Jeho Salome překračuje jakékoliv tabu. Proč? Protože chce. Radokova Salome je jednoduchá, promyšlená, procítěná, přesně inscenovaná.
