„Naše Prodanka bude veselá, barevná a potěší všechny generace diváků!“ zve režisér.“ Ano, je veselá a barevná.
V Ostravě měla ve čtvrtek 15. prosince premiéru další Smetanova opera chystaná Národním divadlem moravskoslezským do cyklu k jubileu skladatelových dvoustých narozenin v roce 2024. Ředitel divadla a režisér inscenace Jiří Nekvasil navázal na svou letitou spolupráci se scénografem Danielem Dvořákem a ačkoli nevstoupili do úplně stejné řeky, jako když inscenovali Prodanou nevěstu v Národním divadle před osmnácti lety, zopakovali z ní mnoho gagů. Pokračovali v pro ně typickém tvarosloví, která je jejich společné tvorbě vlastní. Zabalili naši prostonárodní operu do soustavy jednotlivých klipů, které na sebe navazují. Propojili svět, v němž opera vznikala – tedy to hravé i vlastenčící devatenácté století s jeho líbivými barvotiskovými obrázky opět s připomínkou sokolského tělocvičného hnutí, přidali k tomu dřevěné kachny na kolečkách (možná že to byly dokonce tytéž jako tenkrát v ND?), z mého pohledu nadbytečné dětské představitele Jeníka a Mařenky a ještě jednoho chlapečka, aby měl kdo vykřiknout, že „Medvěd se utrh…“, nechali vyniknout zbožštění piva a vůbec šli z mého hlediska po své již odplynulé populistické interpretaci. Tu už také v nějaké podobě zopakovali v Lublani roku 2019. Navíc měli tentokrát pocit, že jeviště nesmí za žádnou cenu zůstat prázdné. A tak baletu nestačily jenom ty tři samostatné tance (pro které vytvořil už v Lublani choreografii Lukas Zuschlag – a klobouk dolů před jeho choreografií i výkonem baletu), ale z dalšího doprovodného mladičkého baletu vytvořili stálé „křoví“, které si nenechalo ujít málem žádnou ze scén. Nic se bez nich neobešlo. Cílem bylo Prodanou nevěstu co nejvíce rozhýbat. Choreografové byli tedy hned tři (už zmíněný pan Zuschlag, Jana Tomsová a gagman Števo Capko, který spolupracoval už na inscenaci před osmnácti lety). Hodně úsilí věnovala kostýmům Sylva Zimula Hanáková. Vlastně jsou z téže ruky jako kostýmy k nedávnému Strakonickému dudákovi v ND od Vladimíra Morávka. Ostatně i styl obojí inscenační práce je si podobný. Včetně obřího domácího zvířete.
Autorem hudebního nastudování a dirigentem je zdejší hudební ředitel Marek Šedivý, který se se Smetanovou hudbou sžívá stále víc a víc. Musí to pro něj být hodně těžké, když patří do mladší generace dirigentů, kteří se s českou romantickou operou setkávají opravdu vzácně a schází jim celistvost dirigentského pohledu na to období, kdy byly české opery samozřejmou součástí repertoáru. Cit pro stavbu Smetanova díla i mimořádný smysl pro souhru orchestru se sborem, který dirigentovi na začátku „utíkal“ i některé ne zcela bezešvé kontakty se sólisty se určitě srovnají během repríz.
Výběr sólistů byl korunován pozoruhodným úspěchem. V rolích rodičů Jeníka a Mařenky jsme slyšeli a viděli interprety, kteří ještě ani zdaleka nejsou za zenitem – a že to bylo hodně poznat v jejich pěvecké i herecké souhře! Vrcholné výkony, které korunovaly dílo, podali představitelé Mařenky a Jeníka Veronika Rovná a Martin Šrejma. Oba předvedli kouzelné pěvecké „smetanovské“ kreace propojené se samozřejmým vytvořením postav. Mají hlasy, které jsou dobře posazené, znějí s plnou zvukovostí a ještě jim zbývají bohaté rezervy v tónovém rozsahu. Tito pěvci mají své zpěvní party zvládnuté do všech detailů. Na obou je znát, že je jim Smetanova hudba blízká a že pro ni mají dostatek pěveckých zkušeností a nadbytek hlasových schopností. Byla radost je vidět a slyšet. Obdivuhodný výkon podala také představitelka Esmeraldy Patricia Janečková. Václav Čížek má k milému Vaškovi nakročeno, ale zatím mu trochu schází propracovanější forma pěveckého i hereckého výkonu. Kecal Martina Gurbaľa čerpá z jeho bohatých zkušeností s touto postavou, ale jako by na ně hřešil – zpívá i hraje jakoby malinko nedbale a navíc nemá potřebný hlasový rozsah, takže mu spodní hlasová poloha zkrátka nezní. Samozřejmě, zdaleka není sám – hloubkami vybaveného basistu aby u nás pohledal. Principálem komediantů byl spolehlivý Václav Morys, ale co platno, příchod komediantů se jaksi nevyvedl – na jeviště se vplížily takové tři temné postavy a brzy následovala baletní taškařice mnoha Esmerald a Indiánů.
Začátek inscenace při předehře je slibný – „natěrači“ malují do zamračené šedé oblohy s vystřiženými obrysy domů okna, dveře, ozdoby, aby je vzápětí zamalovali do souvislé běloby. Jenomže na tento klip nic nenaváže. Se začátkem prvního jednání chodí po jevišti donekonečna obří kohout (jenom chodí) a první sbor „Proč bychom se netěšili…“ zpívá v nočních oblecích (sbormistr Jurij Galatenko). A konec. Potom už mrňavá Mařenka a Jeník – už jsme se zase ocitli v systému klipů.
Škoda, že pánové Nekvasil a Dvořák nezačali „jinou“ – jako se to dokonale podařilo v kouzelné Hubičce, kterou inscenoval Jiří Nekvasil se scénografem Jakubem Kopeckým a s autorkou kostýmů Simonou Rybákovou. Skoro se mi chce drze říct: Tehdy asi pánbůh nebyl doma! Ale bylo by to hodně nespravedlivé vůči spolehlivému a tvořivému ostravskému opernímu souboru, který nemůže za to, že jeho vedení omílá už dávno vynalezenou uměleckou quasi formu. Jistě – většina ostravských diváků nemůže ani tušit, jak vypadala inscenace Národního divadla před těmi dávnými lety. Ale: chceme-li obecenstvo potěšit tím, že se je pokoušíme vždycky znovu zaujmout, neopakujme (pokud možno) to, co jsme vynalezli už před dvaceti lety, prosím. Vykrádáme tím sami sebe.
