Neuvěřitelně dlouhých čtyřicet let uplynulo od posledního kompletního uvedení Prstenu Nibelungova v Lipsku. Rodiště Richarda Wagnera je kulturou překypujícím městem a zdejší operní scéna je umělecky prvotřídní. K dvoustému výročí narození skladatele (2013) nemohl intendant divadla a vynikající dirigent Ulf Schirmer zvolit lepší postup, než následné uvedení všech částí tohoto, v mnoha ohledech těžko s něčím porovnatelného, monumentu. Soumrak bohů měl premiéru koncem dubna letošního roku, v prvním týdnu měsíce května pak byla celá tetralogie uvedena ve čtyřech po sobě jdoucích večerech. Toto bude zopakováno, a to opět ve výtečném obsazení, v červnu roku příštího.
Pod rukami Ulfa Schirmera výtečně a vyrovnaně pracoval Gewandhausorchester. Ač bylo možno v průběhu dlouhých večerů zaslechnout několik nepřesností a individuálních zaváhání, ani v nejmenším to u posluchačů nemohlo navodit pocit, že by prožívali cokoliv jiného, než pravé wagnerovské hody.
Inscenační tým v čele s britskou režisérkou a choreografkou Rosamund Gilmore (1955), autorem scény Carlem Friedrichem Oberlem a autorkou kostýmů Nicolou Reichert vybavilvšechny čtyři opery jak pestrou paletou racionálních a smysluplných výjevů, tak i baletně četnými a náznakově abstraktními stylizacemi. Ty lipský Prsten a jeho zdařilé kulisy atraktivně vizuálně prosvítily a lze tvrdit, že snad i zatvrzelý odpůrce Wagnerova příběhu by se bavil. To, že nepřijde, či že by snad přišel jen v momentě, kdy by všechny role včetně Wotana, Brünnhildy a třeba i lesního ptáčka zpíval Jonas Kaufmann, je věc jiná, úsměvná, leč ale lidská.
K pěvcům. Ve Zlatě Rýna zaujal zejména rodák z Helsinek Tuomas Pursio. Jeho pružný a světle zabarvený hlas je pro roli Wotana vhodný a lze předpokládat, že se do budoucna zhostí této role i ve Valkýře a Siegfriedovi. Zbylé obsazení prvního večera bylo složeno převážně z pěvců patřících ke stálému ansámblu Lipské opery a lze konstatovat, že se veskrze všichni prezentovali velmi dobrými, v některých případech i výbornými výkony.
Jeden z vrcholů a možná že dokonce vrchol nejvyšší přišel na řadu hned následující den ve Valkýře. Německý tenorista Andreas Schager je skvělou ukázkou pěvce, jehož kariéra nestoupá závratnou rychlostí, ale postupně si dobývá nejvyšších uznání. Jeho Siegmund mě vyloženě nadchnul. Tak nespoutaná energie v kombinaci s překrásně znělým hlasem se neslýchá často. V roli Sieglindy lze sice Němku Christiane Libor označit za velmi dobrou, oproti nejlepším představitelkám této role jí však k dokonalosti leccos schází. Celkový dojem však bezezbytku napravila dva dny poté, kdy perfektním způsobem zahrála i zazpívala Brünnhildu v Soumraku bohů. Zdá se mi zcela evidentní, že spíše tímto směrem by se její umělecký a profil měl ubírat.
V Lipsku mají výtečnou Fricku! Hlas Kathrin Göring stojí za zvýšenou pozornost. Jako autoritativní a herecky přesvědčivá bohyně byla výtečným protipólem ke zkušenému Markusu Marquardtovi, který dnes jako Wotan právem patří k vyhledávaným představitelům této role. Dánskou sopranistku Evu Johansson jsem jako Brünnhildu slyšel mnohokrát a i tentokrát mě přesvědčila, že patří ke špičce svého oboru.
Hlas Němce Stefana Vinkeho znám coby Parsifala z Deutsche Oper v Berlíně a Siegmunda z Budapešti a Mnichova. Jako Siegfried se mi zatím líbil nejvíce a za svůj prvotřídní výkon byl u lipského publika odměněn hlasitými ovacemi. Těch se v opeře Siegfried dočkal i Jevgenij Nikitin jako Wotan. Je poučné a vrcholně zajímavé, slyšet na německé scéně ruského umělce a to v roli, u které může mnohý návštěvník výkon porovnávat s pěvci majícími k německému repertoáru relativně blíže. Tento basbarytonista má obrovské charisma a překrásně znělé výšky. Těším se, že jej snad někdy zažiji i jako Wotana ve Valkýře. S velkým zaujetím sleduji strmě stoupající karieru švédské sopranistky Elisabet Strid. Svěží a průzračně znělý hlas se suverénně zvládnutou technikou je radost poslouchat. Ocelově pevný a dramaticky přesvědčivý hlas mezzosopranistky Nicole Piccolomini (Erda) byl spolu s dramatickým basbarytonem Jürgena Linna (Alberich) prvkem, který perfektně zapadl do večera, jež pro mě byl v celkovém výsledku ze všech čtyřech představení nejzajímavější.
Soumrak bohů měl vedle již výše zmíněné Christiane Libor v roli Brünnhildy i hlasově výborně vybaveného Siegfrieda Thomase Mohra. Jeho kovově znějící výšky, perfektní výslovnost a příjemně zemitý témbr mě opět přesvědčil o tom, že ve světě opery nikdy nemůže nastat moment, kdy by nás nepotkalo nějaké to příjemné překvapení. Basista Rúni Brattaberg byl jako Hagen vokálně i herecky dobře disponovaný a završuje výčet pěvců, kteří se nejvyšší měrou zasloužili o krásný zážitek z povedeného nastudování Prstenu Nibelungova v Lipsku.
