Brno má k Řeckým pašijím Bohuslava Martinů výjimečný vztah. Jejich první provedení u nás, československá premiéra, bylo právě tady na jaře roku 1962 v Divadle na Hradbách (nyní Mahenovo divadlo). Tehdy operu dirigoval František Jílek v režii Oskara Linharta, Manoliem byl charismatický Vilém Přibyl, vynikající Kateřinou Naděžda Kniplová, Knězem Grigorisem Václav Halíř, Knězem Fotisem Zdeněk Kroupa. Další premiéru měly Pašije v Brně po sedmnácti letech roku 1979, dirigoval je Jiří Pinkas, režíroval Ilja Hylas, st., Manoliosem byl znovu Vilém Přibyl v alternaci s Jiřím Olejníčkem, Richard Novák a Jan Hladík ztělesnili Kněze Fotise. Premiéru v roce 2000 režíroval Václav Věžník – Knězem Grigorisem byl Richard Novák, Manolia zpívali a hráli Miroslav Kopp nebo Leo Marian Vodička, Kněze Fotise Jan Hladík a Ladislav Mlejnek.
V lednu roku 2005 uvedlo Brno v Janáčkově divadle českou premiéru Řeckých pašijí (The Greek Passion) v původní verzi zvané „londýnská“ z roku 1957, kterou zrekonstruoval Aleš Březina. Byla to koprodukce brněnské opery s Royal Opera House, Covent Garden London a Bregenzer Festspiele v režii Davida Pountneyho a na scéně Stefanose Lazaridise. Sbor a orchestr byli domácí, Richard Novák zpíval Stařečka. Inscenaci včetně mezinárodního obsazení přivezla z Londýna Agentura Janáček jako slavnostní vyvrcholení Roku české hudby 2004 podporovaného Ministerstvem kultury. Tato londýnská verze s průvodní rolí Komentátora je v mnohém jiná, divadelnější a hudebně do jisté míry střízlivější než verze druhá. Pro naše operní prostředí z pochopitelných důvodů patrně neopakovatelná. U nás byly a jsou Řecké pašije dosud hrány vždy v druhé, zcela přepracované „curyšské verzi“ (1959), autorkou českého překladu libreta Bohuslava Martinů byla zkušená překladatelka Eva Bezděková, roku 2006 přeložil libreto pro pražské Národní divadlo Aleš Březina.
Režisér Jiří Heřman, jeden z našich nejlepších operních režisérů, šel k Řeckým pašijím pochopitelně svou vlastní osobitou cestou. Ve své promluvě před premiérou říká, že inscenace je cestou k naději, ke světlu. Také článek dramaturgyně Patricie Částkové v programu k inscenaci se jmenuje „Z temnoty vzejde vykoupení“ a jeho mottem je tvrzení Bohuslava Martinů: „Umělec vždy hledá smysl života, života lidstva i svého vlastního, hledá pravdu“. Ano, Jiří Heřman bezesporu hledá vždy pravdu a je tomu tak i tentokrát. Přesto jako by mne jeho inscenace Řeckých pašijí trochu minula. Kladu si mnoho otázek proč a odpovídám si tak, jak umím – jak jsem schopná si odpovědět…
Současná brněnská inscenace užívá původního znění skladatelova libreta v angličtině. Interpretuje tedy originální znění libreta a vědomě tím poněkud oslabuje slovní srozumitelnost opery pro českého diváka. Martinů čerpal z anglického překladu Kazantzakisova románu Kristus znovu ukřižovaný od Jonathana Griffina (Christ Recrucified, 1954). Inscenaci zahajuje mluvená pasáž z románu, cituje text týkající se ušlechtilého a moudrého Kněze Fotise, který provází řecké utečence na jejich strastiplné cestě. Kdysi se mu zdál sen o bezstarostném žlutém ptáčeti podobném kanárkovi, které si volně poletuje, posměšně píská a vášnivě zpívá. Fotis cítí, že to není pouhý kanárek a že on jej bude „pronásledovat až do smrti!“ Jiří Heřman sevřel Řecké pašije do tohoto snu o žlutém ptáčeti. Otevírá i uzavírá jím celou inscenaci. Žlutě oděný Malý chlapec (Boris Trhlík), stálý souputník stejně oblečeného Manolia (kostýmy Alexandry Gruskové), na konci opery vypouští ptáčka na svobodu. Žlutá nit se táhne celou inscenací, jíž vládne temnota a někdy i mlha (autorem světelného designu je režisér). Jiří Heřman maluje velkým štětcem. Hloubka Řeckých pašijí Bohuslava Martinů je nikde nekončící, jejich monumentalita je volitelná. Jako vždy existuje bezpočet cest k nim. Čtu režisérův záměr nějak takto: přeje si, aby byly Řecké pašije byly jediným souvislým temným obrazem, do něhož proniká tenký proužek naděje. Téma nevítaných utečenců se úzce proplétá s tématem bohatých vesničanů. Jsou (jsme) na jedné lodi a jejich kostýmy se od sebe málo liší – jsou temné. Podobně temné je většinou jeviště. Temné a zalité mlhou, již často protíná jenom prudký a úzký světelný paprsek. Scénografie je prostá – monumentální bělavý vysoký polokruhový prostor s obrovským zvonem zavěšeným provizorně snad na nějakém jeřábu. Scénografii Dragana Stojčevskeho později oživuje prostorná mělká vodní plocha, na níž se setkávají Manolios a Kateřina, a která se vrací i v závěru. Světelně se promítá na jevištní pozadí chvějivými obrazci, které obklopují mrtvého Manolia ležícího s rozpaženýma rukama ve tvaru kříže.
Za dějiště Pašijí považuje režisér nejen jeviště, ale velmi výrazně také hlediště. I my jsme tím temným davem a jeho součástí jako by byli také sólisté. Sám režisér říká, že chápe Řecké pašije jako „jevištní báseň evokující podobenství o vážném konfliktu ve společnosti a naději, která nikdy nekončí“. Postavy dramatu příliš nepropracovává, jsou spíš jakýmisi symboly. Téměř je neuvádí do vzájemných vztahů, prudce se měnící dramatickou situaci zdůrazňuje jen letmo. Pro diváka, který operu nezná, může být její průběh až nepřehledný.
Připomeňme si počátek opery. V bohaté vesnici Lycovrissi jsou Velikonoce. Kněz Grigoris rozděluje role Krista a jeho učedníků pro příští pašijové hry. Vybraní vesničané se mají během následujícího roku postupně sžívat se svými rolemi, mají se snažit žít co nejctnostněji. Obchodník a pošťák Jannakos bude apoštolem Petrem, kavárník Kostandis apoštolem Jakubem (Jiří Miroslav Procházka), starostův syn Michelis apoštolem Janem (Dušan Růžička), Panait Jidášem, vdova Kateřina Máří Magdalénou a pasák ovcí Manolios Kristem. Do vesnice přicházejí utečenci, jimž Turci vypálili vesnici. Jsou vysílení a hladoví. Hledají pomoc a půdu, na níž by se mohli usadit. Zásadně tím naruší poklid bohaté vesnice Lycovrissi – jsou hlavním jablkem sváru. V inscenaci není jejich příchod akusticky připraven. Nepřibližují se, objeví se náhle na jevišti. Tím je dramatická situace, myslím si, oslabena.
Inscenace vyvíjí soustředěný útok na diváka – uvědomte si, jaká temnota vás obklopuje. Až v ní chvílemi zanikají jednotlivé postavy inscenace. Nejvýraznější z nich je paradoxně Jannakos – parádní role tenoristy Ondřeje Koplíka, v níž kromě přesného a emotivního herectví prosazuje svůj sílící a zrající pěvecký projev. Vedle něj obstojí, podle mého mínění, jen místní Kněz Grigoris v podání Jana Šťávy. Manolios (Peter Berger) jako by byl téměř neviditelný – málo charismatická postava mající spíš roli intelektuálního symbolu. Domnívám se, že ani jeho hlas nemá pro tento zpěvní part patřičnou jímavost. Alternuje Harold Meers. Podobně Vdova Kateřina (Pavla Vykopalová). Má-li být Máří Magdalenou, měla by být velmi ženská, přitažlivá, přirozeně svůdná, jinak by přece neměla dost prostoru pro svou duševní proměnu. Také by za ní, byť i v opilosti, patrně nezamířil „bohabojný“ Kněz Grigoris. Domnívám se, že obsazení Pavly Vykopalové do role Kateřiny není dobrou volbou ani pro ni, ani pro brněnské Pašije. Neodpovídá jí ani typově ani pěvecky. Její krásně kulatý jasný hlas se mohl projevit jen v něžném výjevu s Manoliem. Alternuje s ní Jana Šrejma Kačírková. Kněz Fotis – David Szendiuch. Ano, svůj part kvalitně zazpívá, měl by však být, myslím si, velmi výraznou postavou (možná i podstatnější, než je sám Manolios) – je přece hlubinou bezpečnosti pro své uprchlíky, a tedy i pro nás. Právě jeho snem je přece onen žlutý ptáček podobný kanárkovi… Kristovi apoštolové téměř zanikají – žádný z nich nemá výraznou akci, jíž by se připojil k mravní očistě vedené Manoliem. Zanikají v šeru. Kromě představitele Jidáše – vynikajícího Petra Levíčka. Ale i on je při svém náhlém příchodu ke Kateřině téměř neosvětlen, tedy pro běžného diváka je nerozpoznatelný. Pěvecky i herecky tvárná je Andrea Široká jako Lenio, podobně také Nikolios Tadeáše Hozy.
Režisér Jiří Heřman obětoval pestrost postav a postaviček a propracování vztahů mezi nimi snaze o celkové vyznění základních hlubokých myšlenek. Temný obraz je spojen s jemnou nadějí prostřednictvím onoho žlutého ptáčka, který v pozadí jeviště opouští ruce žlutě oděného chlapce sledován ostrým zrakem kněze Grigorise. Režisér dělal všechno pro to, aby divákům vštípil, že jsou součástí dění a že jde o zásadní mezilidský problém, o svobodu, o víru, o naději. Světelná proscéniová rampa tvořená tenkými vysokými svíčkami zdůrazňovala bohoslužebnou obřadnost prostředí a zviditelňovala roli Staré ženy (Jitka Zerhauová), která svíce zapalovala. Mnoho vstupů sboru do hlediště Janáčkova divadla chvílemi až rušilo. Jako by se režisér Jiří Heřman vrátil ke svým operním začátkům v plzeňském divadle, kdy tvořil inscenace ve velkých celcích a detailní práce s herci byla pro něj oblastí téměř opomíjenou (Samson a Dalila 2002).
Mladý, talentovaný a již mnohokrát ověřený dirigent Robert Kružík zvolil k hudbě Bohuslava Martinů podobnou cestu jako režisér. Jeho Martinů je pastózní, monumentální, až hlučný, má málo kontrastních míst – snad jen tu kouzelnou scénu Kateřiny s Manoliem. Téměř jako by se dirigent nezabýval detaily. Proč? Měl snad při své současné vytíženosti málo času na přípravu? Tři spojené sbory (sbormistři Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová) zní na konci inscenace přesvědčivě a krásně. Zarazil mne však první sbor vesničanů z Lycovrissi s naprosto převažujícími mladými hlasy (Český akademický sbor). Sbor zněl snad až příliš mladistvě, postrádal bohatší a pestřejší barevnost sboru Janáčkova divadla. Proč vlastně právě jemu přidělili part vesničanů?
Pro toho, kdo se s Řeckými pašijemi Bohuslava Martinů seznamuje poprvé, není zmeškáno. Vidět je teď zkrátka musí, lépe řečeno může. A jistě se pak s nimi někdy v budoucnu setká znovu a zase v jiné podobě. Ač píši kritiku, považuji se především za diváka. Tato inscenace nepodchytila mou nepotlačitelnou diváckou vnímavost a empatii, nepřijala jsem její jazyk, nebyla pro mne přesvědčivá. Nic víc, nic méně. Každý máme právo vnímat umělecké dílo podle svých možností a schopností. Každý jednotlivý divák si utvoří svůj vlastní názor. Přijďte – uvidíte, uslyšíte. Řecké pašije měly na premiéře 5. listopadu 2021 znovu úspěch. Potlesk vestoje. Je to úžasná opera, jedna z nejkrásnějších.
