Není potřeba déle rozebírat fakta o regionalitě a finančních možnostech našich menších divadel. Uvědomujeme si ji všichni. V Ústí nad Labem jsou sice možnosti a poměry dané, srovnávat úroveň je však nutno napřímo bez jakéhokoliv sklonu k omlouvání a toleranci. Opačný pohled na věc by krátkozrace vedl k snižování kvality. To si divák nepřeje. Do neupřímného plácání po ramenou se nepouštějme.
Neovlivněn jakoukoliv předchozí zkušeností s prostory divadla, zvukem orchestru a hlasy hlavních sólistů, vydal jsem se na březnovou premiéru Verdiho Rigoletta, v jehož roli se představil Nikolaj Někrasov. Jeho pojetí role je bohužel založeno na extrémním a neadekvátním přehrávání. Samoúčelná teatrální gesta a vnější efekt bez skutečného vnoření se do postavy jízlivého šaška a úzkostlivě starostlivého otce, se jako v dokonalém zrcadle odráží i v projevu vokálním. Barytonista více křičí, než zpívá, okamžiků noblesních tónů a krásného procítěného legata jsem se nedočkal. Je to škoda! Kvalita hlasového fondu by tu byla a pouze z jediného přestavení si netroufám odhadnout, zda se takto Někrasov prezentuje vždy, či zda to mělo být součástí dirigentova či režijního pojetí. Této variantě bych věřil velice nerad. Takto nekultivovaně ztvárněného Rigoletta už slyšet nechci.
O Gildě Terezy Mátlové je možno napsat mnohé. K proměně osobnosti své do osobnosti křehké a milující dcery udělala výborný kus práce. To však nemůže stačit. Je sice velice muzikální, hudbu a rytmus cítí precizně a v barvě jejího hlasu lze ve středních polohách nalézt stopu čehosi charizmatického (báječně procítěné Oh quanto dolor!) a přitažlivého, její hlas však má pevně postavené mantinely, které jí nedovolují náročný part přednést tak, jak by bylo třeba. Vibrato je únosné a někdy i zajímavé, ve výškách je ale spojeno s roztříštěním hlasu, což se projevuje intonační nejistotou. Hlas pak nezní pěkně a obloukem se tak vracím ke kauze Někrasov. Jeho humpolácký způsob zpěvu, opírající se o heslo „čím více nahlas, tím lépe“, působí zejména v duetech dojmem partnerčina nedobrovolného a podvědomého přizpůsobování se a tedy nešťastného dohánění zlozvyku tohoto barytonisty. Mátlová by mohla bez potíží ubrat na síle! Její hlas by nebyl v takové tenzi a mohl by se patřičněji a efektivněji koncentrovat na kvalitu tónu. Sladění těchto vokálních disproporcí mělo být jedním ze stěžejních úkolů dirigenta Miloše Formáčka. Zapracování na této problematice mohlo vést k mnohem zajímavějším výsledkům a počet nehezky znějících tónů, se kterými by se dostavila i větší barevnost hlasu, by se snížil. Veleobtížná árie Gualiter Maldé víceméně zvládnuta byla, vleže zazpívané pianissimo v jejím samotném závěru však již nikoliv a zaznělo až nedůstojně.
Hlas tenoristy Jaroslava Kovacse mne nijak nezaujal, postrádá pestrost a jas, čím stoupá výše, tím je ho méně, nemá pevný základ, o který by se mohl opřít a nezřídka kdy uteče, kam nemá. V místech, kdy se do zpěvu Tereza Mátlová (zvyklá ze soubojů s Rigolettem?), bohužel bez jakýchkoliv zábran, opřela, nebylo Kovacse slyšet a pokud snad přeci jen náznakem zvuk orchestru a hlas partnerky na jevišti jeho tenor prosvítil, měl jsem pocit, že je to spíše tenounký pláč a nikoliv otevřený pevně znělý hlas.
O hlasech Maddaleny Valeriyae Vaygant a Sparafucila Pavla Švingra není třeba se více zmiňovat. Inscenaci nic nepřinesli a ani jiným způsobem nevybočovali z celkového rámce večera.
Orchestru dirigenta Miloše Formáčka nehrají a nezní dobře smyčce. Jako příklad mohu uvést scénu Sparafucila s Rigolettem v prvním dějství či okamžik, kdy na scéně ve druhém dějství vstupuje Rigoletto. To bylo k neposlouchání. V orchestrálním tutti hledám lesk těžko. Pohrávání si s dynamikou v Cortigiani, vil razza dannata, a to jen pro příklad, mi chybí. Mnoho Verdiho krásné hudby působilo dosti ploše. Zaráží to o to více, když slyším, jak pěkně je postavený kvartet ve čtvrtém jednání. Jakoby se relativně jednoduššími pasážemi dirigent zaobíral málo právě proto, že mají být jednoduché. O vhodnosti zvolených temp by bylo možno polemizovat, neobjevil se ale extrém a tak je možno je respektovat. Ve mnou navštívený večer si bylo možno užívat krásný zvuk flétny a měkký zvuk dřev. Sbor připravený Milanem Kaňákem měl během večera lepší i horší momenty.
Vizuální dojem inscenace má v Ústí nad Labem na starost Miriam Struhárová. Do renesančního období laděné kostýmy jsou ve třech kategoriích. Krásné (Gilda), hezké (Rigoletto, Maddalena, Sparafucile) a hrozné (vévoda). Scéna působí dobrým dojmem, postavená účelně do tvaru „V“ má značit slovo „Vendetta“. V režii Andrey Hlinkové celkově koncepce smysl dává, ale například ztvárnění první scény mi přišlo vhodné pro děti předškolního věku. Nic to ale večeru neubralo na celkovém slušném dojmu.
Každý, kdo chodí do divadla či na koncerty, jistě někdy zažil nevhodně chovajícího se návštěvníka ve své bezprostřední blízkosti. Bonbónky si dle mé zkušenosti během představení v nejnevhodnějších chvílích rády rozbalují zejména starší dámy bez rozdílu národnosti od Berlína a Mnichov přes Vídeň po Budapešť. Bývá to nepříjemné, rušivé. V Ústí to nebylo o bonbónech, ale o to více to bylo překvapivé. Snažit se poslouchat a užívat si představení za neustálého rušení dvou velmi známých postav ze světa hudebních kritiků a publicistů, kteří se spolu velmi často o něčem baví, gestikulují, kroutí hlavami a ruší tím celé své okolí, je z jejich strany neurvalé. Jejich kredit tím u mě klesl k bodu mrazu. Základy slušného chování jsou ve společnosti více lidí nezbytné.
Nevím, zda je to v Ústí nad Labem běžné, ale divadlo ani v den představení na svých stránkách nezveřejnilo, kdo vlastně premiéru zpívá. Tento přístup k divákovi mi nejde do hlavy a ptám se, zda i toto není jedním z důvodů, proč bylo při premiéře odhadem čtyřicet procent míst v hledišti volných.
